Mailovou schránku má plnou, na gratulace nestíhá odpovídat a za poslední dny poskytl tolik interview, kolik jich za celou dlouhou kariéru nepamatuje. Zároveň vyhlíží nový život. Pařížský boj proti domácím mušketýrům byl pro nejstaršího člena české olympijské výpravy loučením.

„Moc jsme toho po návratu nenaspali, ale adrenalin z bronzového zápasu nám vydržel dlouho. O slavobráně z kordů v Ruzyni jsme neměli ani tušení. V Paříži byl s námi jako asistent Martin Čapek, který na to na letišti ani nemrknul, takže to za našimi zády pěkně zorganizoval,“ usmíval se dvaačtyřicetiletý Beran z klubu SC Praha.

Co vás čekalo v Mostě?
Na letišti nás naložili a jeli jsme rovnou na festival. Tam už na nás čekali fanoušci. Skoro jsme si ani nestačili odskočit na záchod, rovnou z auta jsme šli na stage a bylo to boží. Atmosféra tam byla nádherná a zůstali jsme tam do dalšího dne. Až v pondělí jsme se rozjeli. První odjížděl ráno Michal Čupr, protože jako fyzioterapeut musel do práce. Jakub Jurka vyrazil do Olomouce kolem poledne a já s Martinem Rubešem jsme to rozpustili někdy mezi šestou a sedmou. Olympiáda pro mě skončila v pondělí v půl deváté večer.

Co myslíte, jak bude vypadat váš život po zisku olympijské medaile?
Abych řekl pravdu, tak to přesně nevím… V těchto dnech prožívám jako zástupce malého sportu mediální šílenství. Zároveň to jsou však momenty, pro které ho děláme. Abychom šerm zviditelnili, natáhli k němu další lidi, a ti zjistili, že je fajn a je u něj dobrá parta. Registruji ohlasy, že naše zápasy strhli lidi, kteří předtím o našem sportu nic nevěděli. Šerm je bavil stejně jako komentář mého táty. Pro mě to znamená moc příjemné okamžiky.

V čem konkrétně spočívá vaše práce a může ji úspěch nějak změnit?
Jezdím po školách a šerm představuju dětem. V covidovém období jsem navštěvoval také dětské domovy. Zabývám se i teambuildingy a akcemi pro firmy. Baví mě šerm předvádět lidem, kteří ho neznají. Je to krásný sport, ale moc lidí si ho nikdy nevyzkoušelo. Pokud je zaujme, je to super. To mě naplňuje a to budu dělat dál.

Zaregistroval jste v tomto ohledu zájem rodičů, kteří by chtěli dát na šerm svou ratolest?
To úplně ne, ale Martin Čapek, který má v našem klubu na starosti mládež, tím může být zahlcený. (usmívá se) Zájem podle mě existuje a budeme hrozně rádi, když si mladí lidé v celé republice budou chtít šerm vyzkoušet. Myslím, že kamkoliv přijdou, budou spokojeni.

Šerm budu mít jako fitko

V Grand Palais jste odšermoval poslední zápas kariéry. Pověsíte kord na pomyslný hřebík?
To ne. Není to tak, že by mi kord začal rezavět (usmívá se) Samozřejmě trénink omezím, ale zůstanu v kontaktu s kondiční trenérkou. Šerm mě pořád baví. Budu ho mít jako někdo fitko nebo Hanspaulku. Sem tam si zašermuju, ale jen když budu mít chuť. V říjnu máme v Německu Pohár mistrů a pojedu tam s SC Praha. Těším se. Je to taková šermířsko-společenská akce. Ale pak už na mezinárodní turnaje jezdit nebudu. Doma se objevím třeba na mistrovství republiky, bude mi však jedno, jestli brzo vypadnu. Bude to zábava.

Už jste si pustil záznam ze zápasu o třetí místo, který z Prahy rázovitým způsobem jako expert spolukomentoval váš otec?
Ještě ne, ale dostal se k mě sestřih Ty brďo. U toho jsem se opravdu hodně zasmál. Moc mě to pobavilo. Tátu jako bývalého šermíře všichni kluci z družstva dobře znají a jeho komentář vnímají hodně pozitivně. Skvělé bylo, že nám nepřestal věřit ani v momentě, kdy jsme hodně prohrávali, a věřil, že to obrátíme. I když jsme to neslyšeli, tak televizní diváky dokázal strhnout. Začali tomu věřit, jejich energie možná šla z Prahy až do Paříže a nám na planši pomohla v bronzu.

Tátovo bezprostřední vyjadřování odpovídalo dramatické situaci. Vyjadřuje se tak i běžně?
Nebylo v tom nic hraného nebo cíleného. Občas se mluví normálně, ale v takové míře, jako to zaznělo v přímém televizním přenosu, asi ne. (směje se)

Od Národní sportovní agentury dostanete za medaili finanční odměnu. Jak s penězi naložíte?
Ani nevím, kolik dostaneme… Asi to padne na nějakou dovču nebo máme v plánu - jelikož manželka je z Kolumbie - pozvat k nám její maminku. A jestli něco zbyde, nabízelo by se to použít na šermířskou rozlučku s kamarády.

Vzpomeňte na své šermířské začátky?
Když táta v jednadevadesátém se třemi kamarády zakládal v Letňanech klub, tak jsme já se sestrou Katkou byli mezi prvními šermíři. Nejdřív nás bylo v klubu šest dětí, teď už máme dvě stě padesát členů. Ségra dobře šermovala, byla i v reprezentaci, ale asi ve dvaceti toho nechala kvůli zranění lokte. Šerm máme rádi všichni. Máma sice nešermovala, ale zase nás všemožně podporovala.

Jakou podporu u nás šerm dostává?
Jako reprezentanti máme výhodu, že patříme do Vysokoškolského sportovního centra Victoria a jsme tam víceméně zaměstnaní. Někdo na plný, někdo na částečný úvazek. To dává možnost, aby sportovci mohli víc trénovat a dostali za to odměnu. To je výrazná podpora a obrovská výhoda. Máme výbavu a můžeme jezdit na závody, a to by se ze svazových peněz určitě nedalo utáhnout.

Zaregistrovali jste gratulace od politiků?Gratuloval nám premiér. Pan prezident byl v Mostě, kde ho fleretista Saša Choupenitch zasvěcoval do šermu. Bylo to právě v době, kdy jsme v Paříži šermovali, takže nějaké kousky zápasů viděl. Ale myslím, že ne ten poslední.

Jak se vůbec za úžasnými dny ohlížíte?
Začalo to už dřív, kdy jsme pod heslem Jeden za všechny, všichni za Paříž originálním způsobem oslavili historický postup na olympijské hry a v přestrojení za Dumasovy mušketýry se postarali o pozdvižení v centru Prahy. Myslím, že boj o bronz proti Francouzům strhl celý národ. I nesportovce. Teď prožíváme euforii a bavili jsme se s kluky tom, že Česko nemá moc medailí. Při tom rozdíl mezi bronzem a bramborami bývá nepatrný. Podle mě je velká škoda, že o toho, kdo je čtvrtý nebo pátý, není takový mediální zájem.

Vy teď končíte, ale v družstvu zůstávají tři silní kordisté. Jak vidíte jeho perspektivu?
Kluci jsou skvělí a budoucnost mají určitě nadějnou. Nahradit dva by bylo náročnější, ale konec jednoho moc neznamená. Stačí když k sobě vyberou někoho čtvrtého, trochu ho vycvičí k obrazu svému a jako tým pojedou dál. Já u toho už nebudu, ale protože jsme kámoši, budeme dál ve styku. Neodjíždím na druhou stranu světa. (usmívá se)