Díky triumfu na olympiádě jste zkompletoval svou sbírku zlatých medailí. Víc už dokázat nelze. Přemýšlel jste, jak budete dál hledat motivaci?
Nikdy jsem si neodškrtával šampionáty, co jsem vyhrál. Sport dělám proto, že mě baví, a zároveň v něm chci být úspěšný. Motivuje mě každý další závod. Teď už myslím na další cíl – zářijové mistrovství světa v Bratislavě. Dokud mě sport bude takhle bavit, o motivaci se nebojím. Věřím, že to bude pokračovat ještě sakra dlouho.

Vraťme se ještě do Tokia. Krátce po vítězné jízdě vám blahopřál táta, pak jste měl telefon z domova. Byl jste hodně naměkko?
Myslím, že ano. Táta měl obrovskou radost a poprvé jsem ho viděl brečet štěstím. Bylo to strašně emotivní. Manželku jsem si vyžádal. Kvůli nedávnému narození Marečka nemohla být rodina se mnou. Vím, kolik to Terezku stálo úsilí. Byl jsem často pryč, a když jsem přijel do Česka, tak to byl trénink a zase trénink, že v noci jsem musel spát. Ona vše zvládala a vytvořila mi takové prostředí, aby se mi olympiáda mohla povést. Měl jsem potřebu ji slyšet hned, jak dojedu. Není to jen můj úspěch, ale i její, mamky, táty i dalších lidí.

Jiří Prskavec během focení pro Deník
Videodotazník pro Jiřího Prskavce: Poprvé v lodi? Byly mi dva roky

V přímém televizním přenosu byla slyšet vaše konverzace s maminkou…
Terezka mi ji předala a bylo to krásný. Maminka je můj největší fanoušek. Viděla všechny moje závody a pouští si je i zpětně. Dává mi tu nejkrásnější mateřskou podporu, když pokaždé říká: Jurášku, ať to dopadne, jak chce, hlavně buď veselý. Mám ji hrozně rád a jsem šťastný, že jsem ji v cíli slyšel. Na to nikdy nezapomenu. Pak je tu ještě ta okolnost, že se nám s kamarádem Lukášem Krpálkem povedlo vyhrát ve stejný den.

Covidu jsem se bál

Povídejte.
Na jedné olympiádě jsme se seznámili a na druhé oba vyhráli. Hezčí to být nemohlo. (usmívá se)

Závodili jste ve stejný den, ale vy o hodně dřív. Podařilo se pak sejít na přípitek?
Když jsem přišel do vesnice, blahopřáli mi baskeťáci. Společně jsme pak večer vítali i Krpoše. Měl jsem z toho extrémní radost. Před závody jsme byli oba nervózní. To jsou nejtěžší chvilky, člověk nemůže usnout. Popřáli jsme si hodně štěstí, aby to zítra byl náš den a zadařilo se. Že nám to vyšlo, mi pořád připadá jako něco neskutečného. (usmívá se) Měl jsem z toho husinu… Když přijel, nechtěli jsme ve vesnici rušit kolegy, kteří měli před soutěžemi. Spíš jsme v naší týmové místnosti něco povyprávěli a dali pár piv.

Čeští olympijští vítězové ze zlatými medailemi kajakář Jiří Prskavec (vlevo) a judista Lukáš Krpálek na kombinovaném snímku z 30. července 2021.
Radost kamarádů. S Jirkou jsme si řekli, že to bude náš den, jásal Krpálek

Zlatému závodu předcházela nepříjemná situace, kdy někteří sportovci ze speciálu Českého olympijského výboru byli pozitivní na covid. Jak jste to prožíval?
Nákazy jsem se bál. Měl jsem životní formu a chtěl závodit. Takový aut by mě hodně mrzel… Všichni vodní slalomáři spolu se dvěma judisty jsme se ve vesnici zaizolovali do minibubliny. I v jídelně jsme seděli zvlášť a s dalšími se jen na dálku pozdravili.

Červený koberec není pro mě

Nechme už olympiádu. Jaké bylo shledání doma?
No nádherné. Na letiště pro mě přijela Terka s malým Marečkem a mamka s Jiříčkem čekali doma. Když jsme se někdy v jedenáct večer vrátili, už spal. Budí se kolem páté, a i když jsem byl po cestě unavený a spal jak dřevo, uslyšel jsem ho. Přišel jsem pro něj, byl rozespalý, ale když mě uviděl, byl šťastný. (usmál se) Obejmul mě, až do rána se ke mně v naší posteli tulil a celý den mě nepustil. Je krásné, že mu bylo jedno, jestli jsem vyhrál nebo prohrál. Hlavní bylo, že má tátu doma. A to je ta radost ze života.

Co kromě rodinného štěstí vás tady po návratu čekalo?
Šel jsem na olympijský festival, moc pěkné přivítání mi udělali kamarádi v Troji. Zažil jsem pravou vodáckou oslavu. Do Prahy se sjeli lidi, s nimiž jsem jezdil, když jsem začínal. Program moderoval Dan Stach, povyprávěli jsme a všichni si to moc užili. Měl jsem z toho ohromnou radost, ale byl jsem pořád unavený a těšil se domů. Na paření jsem už asi moc starý. (směje se) Večer s rodinou je pro mě nejvíc.

Svatební fotka z roku 2019: Jiří a Tereza Prskavcovi (a malý Jiřík)
Změní se nám život, řekla manželka hrdiny Prskavce. Fandili i jejich "rarášci"

S manželkou jste se objevil i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Byl jste někdy na tak nablýskané akci?
Přijeli jsme tam společně s Krpálkovými. Stát na červeném koberci asi není úplně pro mě. Na druhou stranu bylo hrozně pěkný, když před zhlédnutím filmu Zátopek spíkři ohlásili, že se promítání zúčastňují i dva olympijští vítězové. Celé kino tleskalo a bylo fajn cítit podporu. Zvlášť poté, když v Tokiu nemohli být diváci. Bylo to příjemné překvapení.

Jaký dojem na vás udělal film o nejslavnějším českém běžci?
Strašně se mi líbil. Pan režisér velice dobře popsal postavu vrcholového sportovce. Při promítání se na mě Terka několikrát podívala a bylo mi jasné, že viděla určité paralely se mnou. (směje se) Řekl bych, že to filmaři správně trefili, protože my v uvozovkách takoví magoři kolikrát jsme. Samozřejmě ne všichni a každý trochu jinak.

U vody jsme jedna rodina

V Tokiu se potvrdilo, že kanoistika – myšleno rychlostní a vodní slalom dohromady – je nejúspěšnějším českým sportem. Čím to podle vás je?
Nemohu moc mluvit za rychlostní kanoistiku, ale co se týká slalomu, tam jsme opravdu rodina. Lidé, kteří se mnou před lety závodili, ale se sportem na vrcholové úrovni už skončili, si zajdou do Troje nebo na jiný kanál zajezdit. Pomáhají s pořádáním závodů a z komunity se nikdy neodtrhli. Vodácká rodina drží pospolu. Každý, kdo sem přijde, cítí pohodu. Myslím, že v tom je naše síla. Díky tomu můžeme vychovat děti, které budou jednou vyhrávat velké závody.

Jiří Prskavec získal v Tokiu zlatou medaili.
Česká síla na vodě. Kanoistika je zábavou, tvrdí legendární Hilgertová

Za měsíc vám sezona prakticky skončí MS v Bratislavě. Máte už vymyšlenou rodinnou dovolenou?
Jako bonus od generálního partnera jsem dostal možnost vybrat si, kam budeme chtít vyrazit. Máme z toho radost a těšíme se. Rozhodnutí ale nechávám na Terezce, bez níž bych zlato z Tokia nepřivezl. (usmívá se)

A jak to vidíte se závoděním pak, za rok, v dalším období? Dostane rodina přednost před kajakem?
To ne. Doufám, že restrikce pominou a budu si moct vzít ženu s dětmi na závody i na soustředění. Cestovní problémy by měly zmizet i proto, že jsme naočkovaní. Těším se, že budeme v klidu trávit čas na zimním kempu a budu mít stejný čas na trénink i rodinu.

Na co se ještě těšíte?
Na Vánoce. Budou první, které prožijeme s Marečkem. Taky se těším, že se v lednu svezu na běžkách. Možná by nám to mohlo vyjít spolu s Krpošem. Loni jsme vyrazili, ale bylo to zrovna v době, kdy napadl čerstvý sníh, a on – jak navíc zápasí v nejvyšší váze – se hrozně bořil. (směje se) Malinko jsem si z něj utahoval, ale vyhrožoval, že mi příště naloží třicetikilový bágl, aby se to trochu srovnalo, a pak se prý uvidí, kdo je rychlejší…

Trénink s redaktorkou: Jiří Prskavec a Michaela Bučková
Mimořádná reportáž: Sprcha v bubnu, rána do hlavy. Prskavec neutopil redaktorku

Za tři roky se konají další hry v Paříži. Uvažujete už nad obhajobou?
Chtěl bych tam jet. A roli hraje i fakt, že Francie je jediná destinace, kde jsem na velkém podniku nikdy dobře nezazávodil. Láká mě to zlomit. Na Paříž se těším, trať tam funguje a na podzim ji zajedeme okouknout. Ovšem pořád platí, že na olympiádu může jen jedna loď, a to bude zatraceně těžká bitva. Nikde není psáno, že se tam probojuju. Na moji generaci se dotahují mladí kajakáři a jdou do toho na krev.