Kliknutím zvětšíte„Podle mě to nemá ve světě obdoby. Nevím, jestli někdo něco takového dokázal. I úspěšnější veslaři z hlediska olympijských medailí, to tak dlouhou netáhli,“ prohlásil třiašedesátiletý kouč. „Bohužel přichází doba, kdy nejspíš dlouho nebudeme mít nikoho takového, kdo by to dotáhl k tolika medailím.“
Byl jste nejúspěšnějšímu českému veslaři nejblíž. Zkoušel jste mu konec rozmluvit?
Nezkoušel. Akorát, ještě než bylo rozhodnuto, jestli pojede na olympiádu, jsme se na soustředění v Livignu pokusili o test. Tam se ukázalo, že výkonnost je špatná, nemá na to, a ani na to nemá chuť. Takže jsem mu konec vůbec nerozmlouval.
Ondřej Synek prožil neobvykle dlouhou kariéru. Díky čemu?Pro mě to je trochu záhada. Když ke mně Ondra přišel, měl jsem za sebou jen dva roky trénování, byl jsem začátečník. Snažil se svěřencům co nejvíc pomáhat. Chtěl jsem, aby se zbytečně nedřeli jako třeba já. To se asi podařilo. I díky tomu vydržel tak dlouho.
Netají se, že jste měli vztah jako otec a syn.
Je to tak. Táta mu brzo zemřel, a když potřeboval poradit, byl jsem vždycky připravený. Samozřejmě jako v každém soužití se vyskytnou okamžiky, kdy se pohádáte, ale to k tomu patří. S Ondrou byla krásná práce, protože hlavně chtěl. Spolupracovali jsme dokonale. Teď se spíš někdy stává, že víc chtějí trenéři než závodníci.
V čem byla jeho výjimečnost?
Když jsem s ním začínal, z testů vyšlo, že i když trénoval třikrát týdně, měl stejné a možná i lepší parametry než můj syn Milan, který už dva roky intenzivně trénoval. Řekl jsem mu, že z něj může být olympijský vítěz, protože má fantasticky nastavené tělo. Snažil jsem se ho nepřetěžovat. Trénink vytrvalosti se dá zpestřit a nahradit jízdou na kole nebo na lyžích, aby ho to bavilo. Doplňoval si ho i sám. Chvilku boxoval, ale bolela ho ramena. Pak hrál hokej a při něm si dost rozbil koleno. (směje se) Udělal si to pestré a tím pádem vydržel tak dlouho.
Jaký byl nejsilnější moment v jeho kariéře?
Asi rok 2010, kdy na mistrovství světa na Novém Zélandu porazil legendárního Mahého Drysdala. Jejich souboje obvykle vypadaly tak, že Mahé tři čtvrtě kilometru před cílem nasadil k trháku. Ondra se ho snažil zachytit, sice ho dojížděl, ale on byl tak zkušený, že ho na první místo nepustil. Jenže tenkrát to dopadlo jinak. Ondra vyhrál na jeho domácí dráze, což to bylo něco fantastického. Silný zážitek bylo i olympijské Rio, kde získal bronz.
Povídejte.
V roce 2016 měl problémy s páteří a před olympiádou moc netrénoval. Limitovala ho bolest a zachránil ho Pavel Kolář. Nápravným cvičením mu tak přestavěl celé tělo, že mohl veslovat dál a vlastně ještě líp. (usmívá se) Byl to zázrak.
Mrzí vás, že to na olympiádách nikdy nevyšlo na zlato?
To jo, ale díky tomu, že vydržel tak dlouho a čtrnáct let za sebou nepřijel bez medaile, tak to olympijské zlato oželíme. (směje se)
Nemohla mít vliv na poklesu Synkovy výkonnosti loňská sezona, kdy se kvůli epidemii prakticky nezávodilo?
Něco na tom být může, ale první signály se objevily už o rok dřív. Na šampionátu v Linci na cenný kov nedosáhl. Šesté místo těžko skousával, ale účastí ve finále se nominoval do Tokia. Tím si oddychl, ale jako by mu to bylo jedno. To jsem u něj dřív nepozoroval.
Jak hodnotíte loňský pokus, kdy jste vyhlásili přechod na dvojskif s Jakubem Podrazilem, ale letos na jaře to předčasně skončilo nezdarem?Myslím, že to nebyl špatný nápad. Po Linci jsme cítili, že to není úplně ono. Už neměl takovou chuť do tréninku, ale když se dali dohromady s Kubou a měl k sobě parťáka, tak to ještě vydržel. K tomu musím dodat, že nebyl typickým skifařem. To jsou vyčůraní lidé, kteří myslí jen na sebe. Kdežto Ondra měl vždycky okolo sebe rád lidi. Nebavilo ho trénovat sám. Hlavně v zimě. Vždycky jsem k němu měl další dva kluky.
V osmatřiceti se přesouvá na trenérskou pozici, budete kolegové…
…V Dukle mi bude dělat šéfa. Prohodíme si role. Doufám, že ocení, že jsem se k němu vždycky choval slušně a nedá mi to sežrat. (směje se)
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
