Když zůstaneme u sportu, tak se o něj Ota Pavel (2. července by oslavil devadesátiny), zajímal ze všech možných úhlů. Kamarádil se s fotbalisty, ale i s atlety, házenkáři a dalšími hvězdami z přelomu padesátých a šedesátých let.

Protože působil v armádním časopise, měl velice blízko k fotbalistům pražské Dukly. Chodil na jejich ligové zápasy, ale i na tréninky. Jeho nejplodnější období začalo v roce 1957. To nastoupil jako tělovýchovný a sportovní redaktor do čtrnáctideníku Československý voják.

A tato pozice mu sedla. Neuměl totiž psát rychle, což se od novináře už před víc jak šedesáti lety vyžadovalo. Když ale mohl článek vymýšlet, pilovat a pohrát si s ním, psal krásně. Příběhy pod jeho rukama rozkvétaly a zavoněly. Se sportovci hodně cestoval a jeho povídky měly mezi nimi veliký úspěch.

„Líbilo se nám, že o nás psal. To je vždycky příjemný. Ale on to dokázal napsat tak, že tomu rozuměl každý čtenář. A nemusel to být člověk, který je ponořený jen do fotbalu. Bylo to pravdivé a zábavné čtení. To z něj dělalo vynikajícího spisovatele. Uměl to podat, krásně se to četlo,“ vyprávěl Jan Brumovský, pamětník zájezdu fotbalové Dukly na Americký pohár v roce 1962.

Po návratu z USA měl Ota Pavel svůj plán vylíčit triumf Dukly. „Cítím, že teď napíšu tu správnou knihu. Mám takového materiálu, že bych mohl napsat kroniku,“ prohlásil krátce po návratu z New Yorku.

Jenomže když usedl k psacímu stroji, zjistil, že to tak snadno nepůjde. Newyorské postřehy najednou nebyly tím pravým, co chtěl vyjádřit. Potřeboval fotbalisty víc pochopit, a tak s nimi začal trénovat. Běhal s nimi, v zimě lyžoval a snažil se vstřebat každý jejich pohyb. Po roce měl tolik poznámek, že by je mohl, jak s úsměvem říkal, vozit na trakaři.

Vžíval se do role sportovce

„Zajímavé bylo, že si chtěl všechno vyzkoušet,“ pokračoval bývalý útočník Dukly, jemuž spoluhráči kvůli útlé postavě říkali komár. „Běhal s námi v New Yorku, ale snažil se držet krok třeba na soustředění ve Špindlerově Mlýně. Kolikrát toho měl plné kecky, ale chtěl to poznat na vlastní kůži. To bylo jeho krédo. Ve svých textech se pak dokázal vžít do role sportovce,“ poznamenal Brumovský.

Teprve až pak mohla vyjít Dukla mezi mrakodrapy. „Patřil jsem tenkrát mezi mladíky a Ota Pavel byl spíš ve styku se staršími hráči. Obracel se hlavně na Pepíka Masopusta, Láďu Nováka a Sváťu Pluskala. Víc by toho o něm pověděli tihle kluci, jenže bohužel už hrají ve fotbalovém nebi. Ale pamatuju si, že to byl velice příjemný a přátelský člověk,“ dodal třiaosmdesátiletý duklák.

Jeho spoluhráč Rudolf Kučera byl miláčkem amerického publika. Dařilo se mu střelecky a hrdina pozdější povídky Haló, taxi má na newyorský zájezd s Otou Pavlem dávnou vzpomínku. „Běhali jsme po Central Parku, ale protože nestačil našemu tempu, zůstal na ocase. Počkal jsem na něj a říkám mu: Otíku, sedni si. Až poběžíme zpátky, vyzvedneme tě tady. Ale poslal mě do háje. Chtěl zkusit, co to obnáší,“ usmíval talentovaný fotbalista, jehož kariéru předčasně ukončilo vážné zranění.

Ota Pavel ale nepsal jen o fotbalu. Znal se s celou plejádou slavných dukláků a napsal o nich pozoruhodná díla. Povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek vypráví o začátcích kariéry slavného vytrvalce. Omyl popisuje trpký příběh cyklisty Jana Veselého, který se proslavil výhrou v Závodě míru, ale provinil se tím, že jeden z dalších ročníků nedokončil. Plná bedna šampaňského zase pojednává o zápasu házenkářů pražské Dukly a jejím slavném brankáři Jiřím Víchovi.

Skvostem je Pohádka o Raškovi. V ní nechává Ota Pavel naplno vyniknout své fantazii. „Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý Nor Wirkola přestal pískat.“ Tak vypointoval atmosféru skoku, díky němuž Jiří Raška v roce 1968 získal v Grenoblu pro Československo vůbec první zlatou medaili na zimní olympiádě.

Paní Věra Rašková, vdova po slavném skokanovi, si pamatuje na schůzky manžela se spisovatelem u nich doma ve Frenštátě pod Radhoštěm. „Já jsem je ale vždycky nechala o samotě a Jirka mi o tom moc nevykládal. Jen si vzpomínám, že Ota Pavel byl takový solidní slušný pán. Knížka ale byla krásná. Podívala jsem se do ní mockrát, četla jsem ji dětem i vnoučatům,“ prozradila paní Rašková.

Vyprávěl o světovém rekordu 

Skoků na lyžích se týká i další dílo Oty Pavla. V povídce Skokani vypráví o vytvoření světového rekordu výkonem 142 metrů, o nějž se v roce 1964 v Oberstdorfu zasloužil Dalibor Motejlek.

„Díky tomu jsem se dostal do jeho díla. Vznikalo tak, že jsem mu vyprávěl o sobě a o závodě. Třeba o tom, jak mě to při skoku nadnášelo, ale zároveň mluvil i s mojí maminkou a sourozenci. Byl vynikajícím autorem, ale na druhou vystupoval skromně, vstřícně a pokorně. Sportovce miloval a psal o nich srdcem, s ohromným nadšením a precizností. Proto objevoval témata, k nimž se jiní nedostali,“ pokyvoval hlavou Motejlek.

„Byl prostě fantastický. Velmi rád na něj vzpomínám. Dodneška beru jeho knihy do rukou a rád si přečtu Duklu mezi mrakodrapy nebo Pohádku o Raškovi. Tu jsem viděl i v divadelním zpracování Naivního divadla v Liberci. Bylo to sice trochu jinak než v knize, ale dostalo se to aspoň k dalším lidem,“ dodal s úsměvem.

Ve sportovní žurnalistice se Otovi Pavlovi asi těžko někdo vyrovná. Dnešní doba vyžaduje něco jiného než poetické zpracování. „Žádná velká vítězství nejdou vygumovat z historie, dokonce jejich sláva bude narůstat, až se stanou legendami,“ napsal před dlouhými lety.