Zanedlouho pětadvacetiletý paraatlet Martin Dvořák ze Slap u Tábora potvrdil svou extratřídu i na začátku letošního roku, kdy se stal hvězdou třítýdenního reprezentačního turné po Spojených arabských emirátech. Na Světových hrách IWAS v Šardžá získal zlaté medaile v disku, oštěpu i kouli a další tři nejcennější kovy si přivlastnil i v následném mezinárodním mítinku na stejném stadionu. Ohromnou cenu má ale pro Martina Dvořáka především bronz z Grand Prix v Dubaji, kterou provázela účast borců z absolutní světové špičky.

Můžete přiblížit svou přípravu na letošní závody ve Spojených arabských emirátech?

Řekl bych, že nebyla ničím zvláštní. Připravuji se pravidelně pětkrát v týdnu. Trénink trvá devadesát minut a zahrnuje posilování a všeobecné odhody v zimním období. V létě chodím házet tak třikrát do týdne. Všechno samozřejmě doplňuji pravidelnou rehabilitací, a také plavu.

Musel jste plnit nějaké nominační limity?

Nominace je v kompetenci trenéra. Tvoří se podle výkonnosti a já jsem stabilní oporou reprezentace. Limity v tomto případě nejsou, přijdou na řadu až pro říjnové mistrovství světa, které se bude konat také v Dubaji.

Z Emirátů jste si odvezl šest zlatých medailí a s nimi i bronz z prestižní Grand Prix, čímž jste se stal nejúspěšnějším členem výpravy. Pomýšlel jste na takový úspěch, nebo je to pro vás příjemné překvapení?

Dá se říct, že jsem v něj spíš tajně doufal. Trénuju už od svých jedenácti let a tohle je výsledek naší tvrdé společné práce s trenérem). Navíc to beru jako odměnu za ranní vstávání, protože v týdnu trénuju už od sedmi hodin. Na prvních dvou závodech byla konkurence slabší a já se potřebuju měřit se světovou špičkou. Ta byla vlastně jen v Dubaji, a proto si nejvíc vážím právě bronzu z Grand Prix. Tato soutěž se u nás přirovnává k Diamantové lize zdravých atletů.

V jaké disciplíně byla cesta za zlatem nejobtížnější?

Stoprocentně v disku. Mám teď v reprezentaci nového kolegu, který je velice dobrý. Jsme přátelé i mimo atletické stadiony. Dost jsem mu radil a vzájemně jsme se podporovali. Možná jsem mu ale radil až moc (smích)… Zlepšil si svůj osobák a už mi v disku dýchá na záda. Z tohoto důvodu pro mě bylo to vítězství těžší.

Máte spoustu zkušeností z jiných vrcholných závodů v zahraničí. Jak ve vašich očích obstály letošní závodní zastávky v Emirátech?

S reprezentací jezdím stabilně od roku 2012, takže mohu srovnávat. Organizace Světových her a následného závodu v Šardžá byla přece jen slabší, ale v Dubaji je to vždycky na vysoké úrovni. Máme tu pokaždé bezva servis od rehabilitace až po posilovnu s bazénem. Je to mítink na světové úrovni.

Odvezl jste si domů vedle medailí i nějaký mimořádný zážitek?

Jsme ten správný tým a o perličky není nouze. Když někam mohu vyrazit s tak skvělou partou lidí, jakou je česká atletická reprezentace, tak jedu vždycky rád.

Podíval jsem se na nejvyšší budovu světa Burj Khalifu a byl jsem na výletě v Abu Dhabi. Vezl nás tam řidič, který nás v půlce cesty asi na půl hodiny opustil a šel se modlit do mešity. Po třiceti minutách jsme pokračovali, jako by se nechumelilo.

Proběhla nějaká oslava vašeho úspěšného vystoupení?

V Emirátech na to nebyl čas, protože jednotlivé závody přibývaly a nebylo možné polevit v koncentraci. Něco přišlo až tady doma. Alkoholu moc nedám, ale slavil jsem s atlety z táborského oddílu ve vířivce, kam chodíme každou sobotu.

Jak to vůbec má paraatlet v Česku s přípravou a tréninkovými možnostmi?

Situace našeho sportu v České republice je složitá. Ve své podstatě jsem amatér mezi profesionály. Dostávám peníze od ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, ty mi ale umožňují pokrýt tak padesát procent nákladů na závody, takže toho dost doplácím ze svého. Při škole ale pracuju a mám nějaké sponzory. S jejich pomocí se mi to daří zvládat. Co se týče podmínek, ty jsou dostačující. Mám přístup do posilovny v Praze i v Táboře a nechybí ani regenerace nebo místo na stadionu. V přípravě na mítinky jako je ten v Dubaji bych se potřeboval dostat do krytého sektoru, který je třeba v Nymburce, ale na to nemám dost finančních prostředků. Před takovou akcí v zimním období by se mi stoprocentně hodilo házet v hale. Když to shrnu, nejlépe se shánějí peníze na vrcholné akce, ale málokdo už zaplatí nutnou pravidelnou přípravu.

Máte před sebou nějaký stěžejní cíl, na který se připravujete?

V současné době se připravujeme na zmiňované mistrovství světa, které bude v listopadu znovu v Dubaji. Mým velkým snem je dostat se na paraolympiádu.