Sezonu jste označil za rozlučkovou. Pojal jste ji jako rozloučení s oblíbenými štacemi, nebo jste závodil naplno?

Vybral jsem si závody, které mám rád, kde jsem vyhrával a kde mám hodně fanoušků. Plánoval jsem, že sezonu pojmu volněji, ale nakonec převážilo závodnické srdce. Čekaly mě šampionáty na dráze a na silnici a Světové poháry. I když jsem do nich šel s vědomím, že výsledky nejsou důležité, zajel jsem nejlepší výkon od úrazu v roce 2014. Vedle toho jsem si také našel čas na domácí podniky. Emotivní chvíle. Věděl jsem, že je jedu naposledy.

Těžko se dá ale předpokládat, že byste už nejezdil na kole?

Jezdit budu, ale sám pro sebe. Abych neztloustl. (směje se) Láska k cyklistice nezmizí, ale závodit už nebudu. Nedokážu si představit, že bych se měl vrhnout do kategorie Masters. Za 24 sezon jsem hodně unavený. V každém závodě jsem obhajoval své jméno a byl pod velkým tlakem. Bylo to strašně zavazující. Hlavní důvod, proč jsem skončil. Samozřejmě, že se čas od času na nějakém maratonu pro hobíky objevím. Třeba s kamarády nebo manželkou, a to znamená, že pojedu záměrně pomalu.

Jedna životní kapitola se uzavřela, jaká bude další?

Kolo bude dál součástí mé práce. Ať už budu dělat cokoliv, bude to určitě spojené s cyklistikou. Vlastně vše bude stejné, jako když jsem závodil, akorát ubydou závody. Budu dál spolupracovat s firmami ze sportovní branže, ať už se jedná o výrobce kol, nebo oblečení. Byla by škoda přestat. Vedle toho se chci v Dukle podílet na přípravě mladých dráhařů. Na trenéra se necítím, spíš bych viděl svou roli v předávání zkušeností. 

Jak si podobnou spolupráci představujete?

Na rozdíl od trenérů budu moct klukům a holkám na kole přímo ukázat, co se po nich chce. Nepůjde o hlavní náplň mého času, ale pokud bude mít smysl, budu ji rád dělat. Na dráhu za juniory můžu docházet dvakrát nebo třikrát týdně. Nebo s nimi mohu o víkendu vyrazit na závody a být pro ně něco jako motivátor. 

Budete mít i více času. Jak ho využijete?

Víc se budu věnovat aktivitám, na které mi jako závodníkovi čas nezbýval. Jedná se třeba o motivační přednášky pro firmy jakéhokoli byznysu. Život sportovce se těmto profesím hodně podobá. Už před deseti roky jsem měl nabídky na deset přednášek měsíčně, ale stihl jsem jen jednu až dvě.

Budete dál pomáhat dětem, které se ocitnou v těžké životní situaci?

Samozřejmě, bylo by škoda nepomoci, ať už se jedná o organizace, nebo jednotlivce. Protože mi i na tuto činnost zbude víc času, tak mohu navštívit někoho v nemocnici, kdo po úraze neví, co s ním bude. Stačí když se před ním projdu s protézou a uvidí, že bude moct normálně chodit. Dítě zjistí, že se toho i s postižením dá dost zvládnout.

Život se vám ale změní?

Bude jiný, už ne tolik o mně. Špičkový sportovec musí být trošku sobec. Zblbnout lidi kolem sebe, aby mu pomáhali podat špičkový výkon. Teď už nebudu brát, ale snažit se vracet, co jsem dostával. Tímto způsobem chci být dál součástí sportu.

Jiří Ježek
Jde o šestinásobného paralympijského vítěze. Na mistrovství světa získal stejný počet zlatých medailí.

Po autonehodě v roce 1985 má amputovanou pravou nohu pod kolenem.

Jeho výkonnost byla tak vysoká, že mohl závodit i se zdravými cyklisty.

Za své triumfy byl v roce 2013 jako oficiálnímu předjezdci umožněn start v časovce Tour de France.

O svém životním příběhu napsal knihu Frajer.

Věnuje se i různým dobročinným projektům a motivačním přednáškám.