Tři sezony v Japonsku jsou za vámi, s jakými pocity jste se vrátil domů protentokrát?
Ve výsledku to určitě byla dobrá sezona, nicméně z osobního hlediska nejsem až tolik nadšený jako třeba v předchozích dvou letech. Ale jak říkám, týmu se v tomto ročníku dařilo, získali jsme nový klubový rekord v počtu vyhraných zápasů, ve vyřazovacích bojích došli až do semifinále, takže z tohoto pohledu panuje jednoznačná spokojenost.
Proč ty rozpaky v oblasti individuálních výkonů?
Letos jsem bohužel na hřišti nedostával takový prostor, jaký jsem si asi představoval. V průměru jsem odehrál nějakých osmnáct minut na zápas, zatímco v uplynulých sezonách to vždycky bylo přes pětadvacet minut. Ono se to nezdá, ale ten rozdíl je ve finále opravdu čitelný. Člověk se nedostává do tolika šancí, s menším vytížením pak klesají i všemožné osobní statistiky. Tohle mě trochu mrzelo, ale nechtěl jsem pátrat po důvodech. Tak to zkrátka chodí.
Pozice náhradníka je v basketbale pořádná šichta, viďte?
No, není to žádná sranda. Letos si pamatuju několik zápasů, kdy se mi poměrně dařilo a za krátký čas na hřišti jsem dokázal nasbírat relativně hodně bodů. Nicméně poté jsem si šel zase zpátky sednout, což je v mém věku docela likvidační. Hrajete třeba pět minut, pak čtvrt hodinu sedíte, následuje dvacetiminutová pauza, po ní zase sedíte a následně máte naskočit do rozjetého vlaku. Tak zejména v tomto ohledu byla uplynulá sezona v Japonsku malinko těžší.
Vrátím se k vašemu postupu do semifinále. To musela být pro celé město absolutní bomba, že?
Je to tak. Když vezmu všechny tři roky strávené v Jokohamě, tak letošní úspěch byl takovou pomyslnou třešničkou na dortu. V první sezoně se nám podařilo získat nový klubový rekord v počtu vyhraných utkání, což jsme pak v každém dalším ročníku ještě posunuli. Byl to skvělý rok, užívali jsme si to my i fanoušci, zejména letos jich na domácí zápasy chodilo opravdu hodně. A jak jste říkal, pro celé město to byla krásná sezona se vším všudy.
Jak to asi vypadá, když Jokohama žije basketbalem?
Je třeba říct, že fandění v Japonsku je naprosto odlišné od některých evropských kultur. Třeba v Itálii není pomalu slyšet vlastního slova, fanoušci křičí na soupeře i rozhodčího, do toho zpívají všemožné chorály. Na tohle v Japonsku nenarazíte. Atmosféra je tu mnohem klidnější, například si vzpomínám, že když ještě řádil covid, tak se na stadionech nesmělo skandovat, takže diváci jenom seděli a tleskali. Nyní už je to malinko živější, ale pořád se to nedá vůbec srovnávat s některými evropskými destinacemi.
Takže pro Japonce je basketbalový zápas něco jako návštěva divadla?
To zase ne. Když na nás přijde plná hala, což je něco okolo čtyř a půl tisíc fanoušků, tak se vytvoří poměrně slušná kulisa. Ale Japonci jsou originální v jiných věcech. Třeba tady si kluby hodně zakládají na svém merči, fanouškům nabízí bohatý sortiment různých doplňků, z čehož jsou místní totálně unešení. Ať už jsou to dresy, čepice, ručníky či dokonce plyšáci, které si sebou nosí na tribunu. Jsou to velcí srdcaři a hlavně vděční lidé. Pro hráče úžasný zážitek.
Donesou si sem tam na tribunu i klasickou českou kombinaci pivo+párek, nebo tohle mezi nimi moc nefrčí?
Před halou se nachází velké množství foodtrucků a těchto podobných záležitostí, kde si Japonci rádi dávají dobré jídlo a pití. Zda je to ale pivo nebo párek, to netuším. Jestli mě ovšem něco opravdu dostalo, tak je to příprava japonských fanoušků na zápas. My jako tým dojíždíme na halu třeba dvě hodiny před zápasem a to už vidíte okolo stadionu stovky fandů, jak posedávají a společně tráví čas před utkáním. Kolikrát jsem si říkal, co tam celou tu dobu dělají. (smích) Ale to není jen v Jokohamě, takhle je to nastavené úplně všude.
Z celkového pohledu to však byla nadmíru náročná sezona, že? Domácí mistrovství Evropy, kvalifikace na MS, o počtu zápasů ani nemluvě.
Nejen letošní, celé ty tři roky strávené v Japonsku pro mě byly jedním velkým kolotočem. Sezona tady pojme okolo šedesáti utkání, což je výrazně větší množství oproti některým evropským soutěžím. A ani po jedné z nich jsem si pořádně neodpočinul. Jeden rok tam byla úspěšná kvalifikace a olympiáda v Tokiu, posléze zase kvalifikace na světový šampionát a domácí Eurobasket. Takže ve své podstatě žádná pauza. Do toho navíc japonský pohár a s ním další zátěž v průběhu sezony. No… (vydechne si), byla to šílená jízda.
O to víc teď musíte být nadšený, že jste zase zpátky doma v Brně.
Stoprocentně. Ke konci sezony už jsem toho měl plné kecky, takže jsem se opravdu těšil, jak přijedu domů, opadne veškerý ten stres a já si budu moct pořádně odpočinout. Trávím čas s rodinou, vídám se s kamarády, sestra má malého chlapečka, takže jí pomáhám s hlídáním. Spousta lidí se mě ptá, kam vypadnu na dovolenou, ale já jim vždycky říkám, že pro mě je největší dovolená tady v Brně. Maximálně vyrazím někam po Česku, ale jinak chci být doma.
Tréninky počkají?
Nejsem ten typ člověka, který by dokázal třeba na měsíc všechno odložit a přestat sportovat. Neustále musím něco dělat, takže i když si teď dávám potřebnou pauzu od basketu, normálně chodím do posilovny, občas si zajdu třeba na box nebo s klukama zahrát beachvolejbal. Zkrátka abych úplně nevypadl z tempa, ale zároveň dobil všechny baterky.
close
info
Zdroj: CZ BASKETBALL/Václav Mudra
zoom_in
Patrik Auda je již několik let nedílnou součástí úspěšného národního týmu.
Jako rodák z jižní Moravy musíte mít blízko k vínu. Nějaké toulky po místních vinicích neplánujete?
No, já a alkohol jsme obecně velcí kamarádi. (smích) Ale samozřejmě během sezony na to není čas ani chuť, takže si to vynahrazuju přes léto. Občas si rád dám pivo i víno, dá se říct, že v určité míře snesu všechno. Strejda má barák za Brnem ve vinařské oblasti, takže pravidelně dělává domácí lahůdky. Dokonce tam pořádají každoroční meruňkobraní, tak tam se určitě zajedeme podívat.
Co Japonci a alkohol, jsou vděčnými strávníky?
Musím se přiznat, že během sezony s japonskými spoluhráči moc nechodíme, spíše trávím čas s kolegy Američany, se kterými hrajeme v Jokohamě. Ale samozřejmě i místní si rádi dají. V Japonsku docela frčí tzv. Izakaja, což je taková tradiční hospůdka, kde připravují lehká jídla a k tomu servírují alkohol. Pro ně je to něco podobného, jako když Češi jdou s přáteli na pivo. Hodně jim chutná právě pivo, z tvrdšího pak drink Highball, což je kombinace whisky se sodovkou.
Slavil se nějak výjimečně postup do semifinále play-off?
Ten postup jako takový úplně ne, ale každoroční tradicí je tu zapíjení, respektive večírek k ukončení sezony. Klub nás pozval na večeři, posedělo se a my jsme pak s klukama ještě vyrazili do centra na drink. Nějakou týmovou večeři jsme pak měli i v průběhu sezony, to nás zase pozval sponzor do jejich vlastního podniku.
Když vás takhle poslouchám, tak Japonsko už bude velká srdcovka, viďte?
Myslím si, že ano. Ze všech mých dosavadních angažmá je to jediné místo, kde jsem vydržel takhle dlouho, takže pochopitelně k tomu mám nějakou hlubší vazbu. Japonsko si mě ovšem získalo hned od první chvíle, od basketbalu až po místní kulturu a všechno to okolo. Způsob, jakým mě přijali a vzali mezi sebe, to je naprosto úžasné. I proto bych se tam chtěl ještě vrátit.
Zatím na novou smlouvu čekáte, nicméně máte nějakou oblíbenou destinaci, kam byste se rád podíval za basketbalem?
Že bych si konkrétně vysnil jedno místo, to asi ne. A takhle jsem to měl v průběhu celé kariéry. Nikdy jsem to neměl nastavené tak, že bych při výběru angažmá řešil, jestli je to pěkné město, nebo jestli jsou tam hezké památky. I přestože vím o takových případech. Já budu v Japonsku spokojený kdekoliv, opravdu.
Takže na cestování moc nejste?
Ba naopak, cestování mám moc rád. Problém je ale jinde. Za cestováním mě nepustí náročný zápasový program, volných dnů si tady příliš neužijete. Nicméně taková Jokohama je krásné město a když se ta příležitost přeci jenom naskytla, tak jsem se po okolí samozřejmě podíval. Jenom to asi není na žádné bujaré výlety po Japonsku.
close
info
Zdroj: CZ BASKETBALL/Václav Mudra
zoom_in
Patrik Auda je již několik let nedílnou součástí úspěšného národního týmu.
Za to bujaré výlety po japonských restauracích si určitě velice rád dopřejete.
Tak to rozhodně. Už odmalička jsem miloval asijské jídlo, ať už to byla čínská, japonská nebo vietnamská kuchyně. Takže s jídlem jsem tu opravdu bez sebemenších problémů. (smích) A musím říct, že se mi v Japonsku snad ani jednou nestalo, že bych šel někam na jídlo a pak si řekl, že to nebylo skvělé. Zbožňuju sushi, zamiloval jsem si i rámen, což je taková nudlová polévka. A takhle bych tu mohl pokračovat klidně až do nekonečna.
Tady v Česku se stalo velkým hitem „running sushi“. Jede to i v Japonsku?
Ano, je to tam, lidé to mají rádi, každopádně to má svá specifika a odlišnosti od toho, co vidíme tady u nás. Ale to je asi pochopitelné. Každopádně u nás doma je to velice populární, kdykoliv přijedu domů do Česka, tak máme s mamkou takovou tradici, že jdeme právě na running.
Na nějaký ten monolog v japonštině už si troufnete?
Nevěřil byste tomu, jak vděční jsou Japonci, když vidí, že se snažíte mluvit jejich rodným jazykem. Kdekoliv jsem nějakým způsobem promluvil, nebo se o to alespoň pokusil, tak mi hned říkali, jak jsem skvělý a tak podobně. Na našich domácích zápasech je taková tradice, že po každém utkání mluví před celou halou trenér a poté i nejlepší hráč utkání. A když jsem byl párkrát zvolen a vypálil něco v japonštině, tak se diváci mohli zbláznit radostí. Jenom další důkaz jejich výjimečné kultury.
Uplynulou sezonu jste ovšem načal na domácím ME v Praze. Zaplněná O2 arena a reprezentační dres na sobě. Nejsilnější moment v dosavadní kariéře?
(zamyslí se) No, asi ano. Mám takové dva nejsilnější momenty. Jedním z nich byl právě Eurobasket v Praze, kdy jsem měl při poslechu státní hymny docela na krajíčku. A pak velice rád vzpomínám na úspěšnou kvalifikaci na olympiádu, kde jsme dokázali porazit absolutní světovou špičku a vybojovali si místo v Tokiu. Na ten pocit, kdy mi skutečně došlo, čeho že jsme vlastně dosáhli, nikdy nezapomenu.
Byla u toho rodina a nejbližší?
Myslíte v Praze? Samozřejmě nesměli chybět. Byla tam mamka s tátou, dorazila i sestra s manželem. No a zájem měli i kamarádi a další známí, se kterými to také byla pořádná sranda. Oni třeba potřebovali dvacet lístků, které šly ovšem koupit pouze prostřednictvím nás hráčů. Takže já třeba udělal objednávku za 40 tisíc korun. Tehdy mi došlo, že je to vlastně docela hodně peněz. (smích) Ale všichni se dostali, takže jsem měl radost.
