Přátelé v klubu jí neřeknou jinak než Dréša, oceňují její znalosti, nadšení, vytrvalost… Tohle všechno bude teď moc potřebovat, pracuje totiž na projektu, který lze označit za životní.

Pražští Lvi už nechtějí být osamělí, zatoužili po Lvicích. „Dréša si vzala dívčí složku za svou. Naší ambicí je vytvořit ji stejně silnou jako chlapeckou. Po roce je okolo nás plno holek. A je to Evina zásluha,“ míní sportovní ředitel klubu Tomáš Pomr.

Po podobných slovech se Drešerové oči zalesknou. Cítíte z ní silný žár – tolik emocí. „Je to pro mě velká výzva. Trénuji už dlouho, ale vést celou složku, dostat šanci zužitkovat všechny zkušenosti. Děkuji klubu za podporu,“ chrlí ze sebe.

V Litomyšli, kde Lvi pořádali soustředění, trénovalo 45 děvčat kategorie mladších a starších žákyň. Nebýt Drešerové a spol., většina z nich by volejbal už nehrála. Léta to totiž na Lužinách fungovalo následovně: děvčata, která se tam učila minivolejbalu, neměla na druhém stupni základní školy kde pokračovat. „Nejtalentovanější holky odcházely do Olympu, ale tři čtvrtiny končily. To nám bylo líto.“

Naštěstí přišel osvícený mecenáš. Ale peníze situaci samy nevyřešily. „Moc se mi nechtělo do vedoucí funkce. Jsem člověk, který se snaží s lidmi vycházet po dobrém a teď musím činit nepříjemná rozhodnutí,“ přiznává Drešerová. „Ještě že mám vedle sebe výborné lidi, kteří šlapou a mají se rádi.“

Trenérka olympijských hvězd

Kdyby Drešerová už v životě nic nevykonala, jeden zápis do historie českého volejbalu jí nikdo neodpáře. Stála totiž u prvních krůčku hvězdného páru Kiki a Maki. „Jsou to moje holčičky ze školy, členky jedné z prvních přípravek, kterou jsem vedla,“ prozrazuje trenérka a učitelka ze FZŠ Brdičkova. „Byly a jsou to výborné holky. Vedle volejbalu jsem je měla i na vaření, dílny a na sexuální výchovu.“

Ráda vzpomíná i na party před olympiádou v Londýně. „Vzpomněly si na všechny, kteří je trénovali. Bylo to moc milé. Vazby zůstaly,“ líčí. „Že už nejsou spolu, mě mrzelo, ale tak… Intenzivně se stýkaly moc dlouho, seděly v jedné lavici od čtvrté třídy.“

Řeč o vazbách není rozhodně přehnaná. Když loni Lvice nastupovaly k prvnímu utkání, Kristýna Hoidarová Kolocová stála přímo u lajny. „A křičela: ‚Dréšo, já tam naběhnu.‘ Pro holky to byla obrovská motivace. Vždyť jde o jejich vzor,“ zdůrazňuje.

Sexuální výchova stále letí

Být trenérkou žákyň není jednoduché. Rozhodně se však nenudíte. A hlavní téma je naprosto jasné. „První rozhovor na soustředění vedly holky o kadetech,“ neskrývá Drešerová. „Debata to byla výživná. Puberta v plném proudu,“ směje se. „Na druhou stranu dovedou v tréninku zabrat. Podporují se na hřišti i mimo něj a jedna na druhou nedá dopustit. To je pro mě nejdůležitější,“ oceňuje svoje svěřenkyně.

A ty její lásku opětují. „Dréša je skvělá. Jsem ráda, že je naší trenérkou. Všechny zápasy s námi prožívá. Můžeme se jí s čímkoliv svěřit a pomůže nám,“ vypočítává 13letá kapitánka Lvic Natálie Mrózková. Témat otevírají požehnaně a točí se prý hlavně okolo volejbalu. „Dréša se třeba snažila, abychom o prázdninách něco dělaly a jen se neválely. Nebo se bavíme o tom, jak mám působit na tým, aby se víc semkl, když prohráváme.“

Zdroj: Díky, trenére

Avšak vítězství zatím převažují. A jedno zásadní, titul Trenéra mládeže 2020, má Eva Drešerová na dosah. „Překvapila mě už nominace, další postup neřeším. Je bezva, že si někdo všiml mojí práce. Trénuji asi dvacet let, přesně to neřeknu, nechci abyste znali můj věk,“ culí se.

Kam s takovou řečí na žhavé mládí. „Já jsem přesvědčená, že Dréša nebude mít konkurenci,“ nepochybuje Natálie. „Kdo jiný by měl vyhrát Díky, trenére?!“