Tentorát se v duelu sportovního Deníku střetávají poslanec a bývalý skokan na lyžích Jakub Janda a redaktor Deníku Vojtěch Žižka.

Systém musí být apolitický

Sport je součástí našeho života. Ať už ten profesionální, amatérský, nebo rekreační. Pojí se s ním velké peníze, obrovské úsilí, ale hlavně zdraví téměř každého z nás. Také proto si sport zaslouží podporu, a to i na té nejvyšší, tedy státní úrovni.

Když kvůli tomu vznikla Národní sportovní agentura (NSA), která tuto agendu převzala od ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, opatrně jsem to přivítal. Opatrně nikoliv proto, že bych nebyl zvyklý jít do věcí po hlavě. Jen jsem už tehdy upozorňoval na rizika, která byla se zrodem NSA spojená. Mnohé obavy se bohužel naplnily.

Kombinace hochštaplerství Babišovy vlády, nedokonalého systémového nastavení a bohužel i výkonu prvního šéfa NSA Milana Hniličky se ukázala pro sportovní prostředí jako tragická. Dotační programy nefungovaly, jak měly. Miliony unikaly, kam neměly. Sport trpěl. S výměnou v čele agentury se situace o něco zlepšila, ale pořád to není, co sport opravdu potřebuje.

Na financování sportu mám jasný názor. Státní peníze mají putovat především k veřejně prospěšným a neziskovým organizacím, hlavně k dětem a mládeži. Celý systém musí být nezávislý na aktuálním politickém dění – ať už jde o vládu, kraj, či místní samosprávu.

A jak vidím já svoji budoucí roli ve sportu? Závodní skokanské lyže jsem už před čtyřmi lety pověsil na hřebík, snažím se českému skoku pomáhat aspoň v rámci Svazu lyžařů. Ale hlavně sportu vůbec – ať už tomu profesionálnímu, amatérskému i rekreačnímu. Zapomínat se nesmí ani na handicapované, sport musí být pro všechny. Snažil jsem se o to v parlamentu uplynulé čtyři roky, a jelikož jsem dostal opět důvěru voličů, budu v tom pokračovat dál. A když už nebudu moct, tak přidám. To slibuju.

JAKUB JANDA, poslanec (ODS) a bývalý skokan na lyžích

Nešlo by to zjednodušit?

Co potřebuje český sport? Víc kvalifikovaných trenérů mládeže? Víc moderních sportovišť? Chyba lávky. Ze všeho nejdřív je třeba sehnat dostatek expertů na dotace. Bez formulářových přeborníků, mistrů právnicko-úředního žargonu a rekordmanů v razítkování si děcka jen tak nezaběhají.

Jistě, předchozí odstavec je poněkud přepálenou provokací. I když… Jsou to necelé dva měsíce, co se šéf NSA Filip Neusser pochlubil navázáním spolupráce s VŠE, jež má vést k „chovu“ vlastních odborníků na dotační problematiku. Takových lidí je prý zoufalý nedostatek, úřady se o ně přetahují. Víc expertů = významnější agentura = profit.

A tady už se cachtáme v důvěrně známém přebyrokratizovaném českém rybníčku. Dotační šamani musejí vykazovat činnost, začne tedy bobtnat počet dotačních titulů (v případě NSA je jich dnes celkem 27). Víc žádostí pak musí řešit víc expertů, kteří budou potřebovat větší agenturu, výhledově vlastní ministerstvo. A tak pořád dokola.

Nejde přitom jen o NSA, jejíž původně zamýšlený účel je (snad) bohulibý. Státní úřady, lhostejno jakého zaměření, totiž vytvářejí vlastní dynamiku, v jejímž důsledku se cílem stává to, co mělo být prostředkem. Úřady tedy utěšeně rostou, pošťuchují se mezi sebou, přetahují se o pravomoci a chutná sousta ze státní kasy.

Sport bohužel není výjimkou. Už teď připomíná nevelké pískoviště, na němž si několik řvoucích dětí snaží každé postavit svůj vlastní hrad. NSA, Český olympijský výbor, Česká unie sportu, ministerstvo školství… Tento mumraj je samozřejmě živnou půdou pro různé dobře informované postavičky s rozsáhlými styky, slibujícími (za patřičnou protislužbu) sehnat větší kyblíček či lepší lopatičku.

Vážně by to nešlo krapet zjednodušit?

VOJTĚCH ŽIŽKA, redaktor Deníku