Měli být černými koni, jenže čáru přes rozpočet jim v Tokiu udělala covidová nákaza. Zklamání bylo ohromné, ale už je pryč. Šestadvacetiletý vysokoškolák se dívá k výzvě jménem Paříž.

S Davidem Schweinerem se letmo znali od žákovských soutěží, ale k osudovému setkání došlo v jednadvaceti letech. „Nejdřív jsme byli soupeři, ale časem se ukázalo, že se oba chceme beachvolejbalu věnovat celoročně,“ říká rodilý Pražák.

Fanoušci si vás oblíbili díky specifickému humoru. Je to vaše image?
Asi to vyplynulo z toho, jak s Davem komunikujeme s fanoušky na sociálních sítích. Některé věci zlehčujeme, zážitky z turnajů podáváme vtipnou formou a součástí toho je udělat si srandu sami ze sebe. (směje se)

Jak je pro vás důležitá spolupráce s italským trenérem Andreem Tomatisem?
Pro naše úspěchy je klíčová. S jeho příchodem jsme začali hrát beachvolejbal profesionálně. Z asi osmdesátého místa na světě nás dostal do top 3. Díky němu vynikáme po taktické stránce. V tom je naše největší síla.

Po Tokiu nebylo snadné udržet koncentraci

To vaše ambice pro Tokio jistě zvýšilo.
Před hrami jsme na turnajích nejvyšší kategorie uhráli první, druhé a třetí místo. Do Tokia jsme přijížděli v pozici černých koní, ale v týmu jsme se drželi při zemi.

Tu jste bohužel nemohli naplnit. Jak těžké bylo se zbavit tokijské deky?
Po návratu se hrála Evropa a moc nám nepomohlo, že se kauza ‚covidového letu‘ hojně probírala a vyjadřovala se k ní řada lidí. Nebylo snadné udržet koncentraci. Mimo to jsem měl drobné dýchací potíže, ale nebylo to vážné.

Jak jste si užili turnaje před domácím publikem?
Po Tokiu to byl balzám na duši, úplné pohlazení. Diváci byli super, vytvořili skvělou atmosféru. (usmívá se)

Minulý týden se v Ostravě hrálo ME v šestkovém volejbale. Sledoval jste ho?
Některé kluky znám z působení na písku nebo aspoň od vidění. Účast ve čtvrtfinále je pro tým úspěchem, samozřejmě jsem držel palce.

Beach už dávno není jen letní zábava

Jak spolu vůbec vycházejí obě volejbalové komunity?
Myslím, že jsme jeden sport. Beachvolejbal byl ale dlouho vnímaný jako nějaká letní zábava. Za poslední dvě dekády prošel velkým vývojem. Na nejvyšší úrovni se už obě větve prakticky nedají kombinovat.

Existuje rivalita?
Najdou se lidé, kteří beachvolejbal vnímají jako konkurenci šestkového volejbalu. Myslím, že se to do jisté míry zachovalo mezi trenéry na klubové úrovni. Mladí hráči by si měli zkusit oba druhy volejbalu.

Najdete si čas na šestkový volejbal, třeba na nějakém turnaji pod širým nebem?
Na antukové turnaje jsem kdysi jezdil s rodiči. Mám na to moc hezké vzpomínky. (usmívá se) Ale v posledních letech to nejde. Dřív jsem byl v zimě párkrát na turnajích tahaných deblů, které se hrají na menším hřišti dva na dva a je při nich povolené míč trochu házet. Teď už se k tomu ale nedostanu.

Láká ho politologie a mezinárodní vztahy

S parťákem stojíte před volbou, jestli dál hrát, nebo se věnovat oborům, které dostudujete. Máte v tom jasno?
Končím práva a Dave ekonomii. Ale dohodli jsme se, že chceme pokračovat a beachvolejbalovou kariéru zakončit za tři roky na olympiádě v Paříži. Řešíme organizační a finanční záležitosti, jasno bude do konce roku.

Nehrozí, že by vám v oboru takzvaně ujel vlak?
Oba plánujeme, že pokud budeme v kariéře pokračovat, začneme po diplomkách zase chodit do školy. Zvolit se dá třeba postgraduální studium nebo jazyky.

Bude z vás tedy spíš právník, nebo volejbalový manažer?
(směje se) Asi nebudu ani jedno, ale chtěl bych mít blíž k právům. Láká mě zaměřit se na politologii, analýzy mezinárodních vztahů nebo vývoje právních systémů.

Po stopách olympijské aféry

Do Tokia neodjížděl s pompou jako někteří medailoví favorité. Když se z olympiády vrátil, zájem o jeho příběh byl větší, než by se čekalo. A to přesto, že v beachvolejbalovém turnaji skončili s Davidem Schweinerem poslední. Ondřej Perušič patří mezi sportovce, kteří se nakazili během charterového letu organizovaného Českým olympijským výborem.

„Asi nikoho nepřekvapí, že jsem z olympiády zklamaný. Nemohli jsme předvést to, na co jsme měli. Rozčarovaní jsme byli i kvůli lidem, kteří nám pomáhali dostat se na olympiádu, ale nemohli jsme se jim odvděčit za podporu.

Když jsem se ocitl v izolaci, snažil jsem se jednat pragmaticky. Měl jsem oproti jiným sportovcům v karanténě výhodu, že i když jsem čtyři dny stonal, mohl jsem do turnaje ještě naskočit. Celých deset dní jsem po skype řešil, jak budeme hrát. Přišli jsme o první zápas, ale jsem pyšný, že jsme pak porazili Mexičany. V utkání s Rusy jsem po slušném prvním setu zahrál vyloženě špatně. Byl jsem nejistý, projevil se tréninkový výpadek.

Ondřej PerušičOndřej PerušičZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

V souvislosti s nákazou se s ČOV řeší kompenzace škod. Za mě to je nešťastný výraz. Těžko se dá vykompenzovat pět let přípravy a nemožnost je zužitkovat. Spíš než kompenzace nás zajímá budoucí spolupráce a podpora na příští hry. Pro nás bude největší kompenzací, když v Paříži napíšeme trochu jiný olympijský příběh než v Tokiu.

Nepatřím k fanatickým kritikům ČOV. Naopak si myslím, že spousta lidí odvádí dobrou práci. Na druhou stranu k chybám na rovině institucionální i individuální odpovědnosti bezesporu došlo. Jsem zklamaný ze dvou věcí. Chybí mi jednak přiznání nějakého pochybení a převzetí části odpovědnosti a pak i zhodnocení kvality lékařského zabezpečení akce a odbornosti lékařského týmu, a to zejména v oblasti covidu.

Ať už si o tom onemocnění každý myslí, co chce, na hry měli jet experti, kteří problematice rozumí a berou ji vážně. To se podle mě nestalo. Pořád doufám, že zejména v oblasti odbornosti lékařského týmu budou do budoucna provedeny změny, aby na hry cestovali skuteční specialisté. Prvním krokem by mělo být přiznat chyby a druhým je vyřešit.“