Před jedenácti lety stál Leoš Rak na mistrovství světa v Litoměřicích na lavičce české hokejbalové reprezentace v roli asistenta, na tom v sobotu skončeném byl v Plzni hlavním koučem. Výsledek byl vždy stejný, Češi se v domácím prostředí mohli radovat z mistrovského titulu.

Byl jste u obou titulů, můžete porovnat české týmy, které dosáhly na vrchol?

Ten letošní byl víc založený na týmové práci, v Litoměřicích měl víc individualit schopných rozhodnout zápas. Tehdy také ještě nebyla taková konkurence, i když vítězství nás stálo taky hodně sil.

Čím váš tým předčil na turnaji v Plzni své nejtěžší soupeře Slovensko a Indii, tedy týmy se kterými sehrál nejvyrovnanější zápasy?

Spíš bych řekl, v čem jsme byli horší a to bylo proměňování šancí. Kdybychom proměnili ty, co jsme měli, tak ty výsledky byly jiné a možná by to nebyly takové nervy. Bohužel to byla naše slabina, za celý šampionát jsme se s tím nedokázali vyrovnat. Potom musela rozhodnout větší vůle po vítězství.

Ve finále se zdálo, že Indové dobře ví, co na Čechy platí. Bylo tam hodně provokací, zřejmě i verbálních. Bylo těžké se s tím vyrovnat?

Samozřejmě ano. Nahrával jim k tomu i výkon rozhodčích, takhle nečistý zápas už jsme dlouho nehráli. Neříkám, že jsme hráli v rukavičkách, ale myslím, že nám to spíš škodilo. Oni hrajou kanadské soutěže a tam je to běžné, ještě bude chvíli trvat, než si na tenhle styl zvykneme a nenecháme se rozhodit.

Jak složité bylo hráče v těch vyhrocených situacích udržet na uzdě?

Hráči sice vědí, že nesmí oplácet, ale nervy samozřejmě pracují a někdy to nejde udržet. Tentokrát to ale zvládli.

K prvenství určitě hodně přispěli i fanoušci, kteří vás v těch nejdůležitějších chvílích podpořili…

Takové publikum jsme si nepředstavovali snad ani ve snu. Co se tady dělo, se podle mě kolikrát nezažije ani při hokeji kdekoliv na světa. Před plzeňským publikem musíme smeknout.

Co vlastně bylo nejtěžší během dvouleté přípravy na šampionát?

Složitý byl výběr hráčů, už kvůli tomu, že neexistuje mezinárodní konfrontace a forma hráčů se během té doby mění. Složité bylo i naordinovat týmu takový styl, se kterým by uspěl.

Cítil byste jako osobní neúspěch, kdyby se to nepovedlo?

Určitě, všichni věřili ve zlato. Sice se říká, že každá medaile je hezká, ale to se může říkat třeba za půl roku. V tuhle chvíli by to bylo velké zklamání.

Často jste říkal, že mužstvu věříte. Byl tam přesto nějaký okamžik, kdy jste třeba už trochu zapochyboval?

To opravdu nepřišlo, protože i když jsme prohrávali, tak jsme vždycky měli ještě dost času na to, abychom zápas dokázali zvrátit.

Další mistrovství světa se koná za dva roky na Slovensku. Může se povést, aby se navázalo organizačně i divácky na turnaj v Plzni?

Zažil jsem tam dvě mistrovství, vždycky to bylo na špičkové úrovni. Ale překonat Plzeň bude těžké, musíme se nechat překvapit.