Tenhle chlapík má k Jihostroji hodně blízko, přestože dres slavného klubu nikdy neoblékl. Jeho táta a jmenovec desetinásobné české mistry šest let trénoval.

No ne, vířivka!

Poprvé tak do haly ve Stromovce, do níž se dá napěchovat až 3000 diváků, dorazil v jedenácti letech. A na své pocity nikdy nezapomene. „Byl to pro mě šok,“ přiznává Svoboda. „Tehdy jsem hrál za Prosek. Byli jsme zvyklí převlékat se ve třídách. A najednou jsem stál ve vymydlené kabině určené pro jediný tým. A vedle ní byla vířivka,“ vzpomíná s úsměvem.

Zážitků bylo samozřejmě více. „Hlavně ten volejbal,“ zdůrazní. „Zápasy Ligy mistrů. Hned bylo jasné, komu budu fandit.“

A pak tu bylo další privilegium – se svými idoly sjezdil celé Česko. „Na cesty autobusem nikdy nezapomenu,“ líčí Svoboda. Sám sebe označí za introverta. „Hodně jsem poslouchal, okukoval. Bál jsem se něco říct,“ popisuje.

Až jednou… U Svobody se zastavil famózní blokař Jihočechů Radek Mach. „Byl jsem celý vykulený,“ vyhrkne. „Ptal se mě, za koho hraju. Vyptával se na podrobnosti. Byl trpělivý, měl jsem pocit, že ho to vážně zajímá,“ prozrazuje podstatu rozhovoru. „Na to si vždycky vzpomenu, když mluvím s našimi žáky. Kolik to pro mě znamenalo,“ vysvětlí Svoboda.

A co by asi dělal, kdyby se s ním do řeči dal Peter Pláteník? „To byl můj vzor. Jakmile přišel do Jihostroje, koukal jsem vlastně jen na něj. Doteď si přesně vybavím třeba jeho pohyb v poli,“ ozřejmí.

Budu profesionál

Za těch šest let pendlování Svoboda vyzrál. A došel k zásadnímu závěru, ke kterému mu dopomohla jihočeská zkušenost. „V Budějovicích jsem poprvé viděl, jak vypadá sport na nejvyšší úrovni,
a rozhodl jsem se být profesionálem.“

Už dávno nefandí Jihostroji a je rád, že pro svou práci našel dostatečné podmínky na Lužinách. „Tělo beru jako výrobní nástroj. Proto pro něj dělám maximum. Začíná to stravou, rehabilitací, masážemi,“ vypočítává. „Lvi jsou moderní klub, ve kterém najdeme všechno, co potřebujeme.“

I proto se pražští volejbalisté vyhoupli na třetí místo extraligy a v Českých Budějovicích budou chtít dohnat stříbrný Jihostroj. „Se spoluhráči z juniorského nároďáku Ondrou Piskáčkem a Markem Šotolou si píšeme po každém kole,“ popisuje mladík, který si všiml změny v korespondenci. „Berou nás více než dříve,“ míní Svoboda a s úsměvem doplní: „Zase to nemohou přiznat. Hecujeme se. Třeba teď řešíme, kdo komu dá na prdel.“

Stejně dobrý jako táta, míní kapitán Mach
Kapitán Jihostoje Radek Mach (35) je personou, jakých v českém volejbale zas tak moc nenajdete. Jen málokdo si ovšem vzpomene, že na Lužinách vyrůstal. „Jsem rád, když vidím, kam se klub posunul,“ přiznává. „Momentální výsledky jsou odměnou pro trenéry, kteří v Praze volejbal léta dělají,“ pokračuje. Také hrdinu našeho příběhu, Jana Svobodu, si dobře vybavuje: „Už jako malého kluka. A dneska je z něj kvalitní přihrávající smečař, který svůj hendikep, malý vzrůst, dohání neutuchající energií. Je stejně dobrý jako jeho táta.“