Dříve vedl Jaromíra Jágra, dnes mezi jeho klienty patří tenistka Karolína Plíšková, hokejový brankář Petr Mrázek a další vrcholoví sportovci.

V jednom rozhovoru jste řekl, že u vás došlo k uvědomění, co se důležitosti mentální stránky týká, v roce 1994, kdy jste prvně vyrazil do Ameriky za Jaromírem Jágrem. Jak se od té doby posunulo vnímání lidí?
Ze sportovního pohledu jde o přirozený vývoj. Sport potřebuje zpětnou vazbu okamžitě. Když něco nefunguje během týdne, tak se hned skáče na něco jiného. Logicky se nejdřív řešilo fungování fyzického těla. Hledaly se tréninkové systémy, kde bylo vidět, jestli svaly narostou, jestli se shodí tuk, nebo zda se zlepšila pohybová dovednost. V devadesátých letech také přišli speciální kondiční trenéři, nastal velký boom výživových a potravinových doplňků i všech zázračných energetických přípravků, řešil se pitný režim…

Ale pořád se hledalo dál, až přišla na řadu hlava, jak to mnozí nazývají. Já spíš hovořím o subjektivních světech lidí, protože je to širší pojem. Nejde jen o psychiku, jelikož psyché je duše, ale patří sem i mentalita, myšlení, pocity, emoce, radost, láska… A tohle jsme všichni nechali úplně na konec, protože je to hůř uchopitelné, hůř trénovatelné a je to víc individuálnější než v případě výše zmíněných věcí.

A z hlediska společnosti?
Všechno už tady kdysi bylo. Aristoteles hovoří o zdatnosti. A tou zdatností nemyslel jen fyzickou zdatnost. On tím myslel celý subjektivní svět. Myslel morálku, hodnoty, etiku, výstupy z komfortní zóny, volní vlastnosti. A my jsme to trochu rozsekali a teď to zase skládáme dohromady. Tím největším impulzem je prozření, že ač vlastně žijeme v nejlepší době lidstva, tak vnější parametry života nám jaksi nedokážou nahradit naše subjektivní světy, respektive deficity našich světů.

A paradoxně v této době určitého blahobytu nám přibývá spotřeba antidepresiv a frustrační tolerance se snižuje. Proto se lidé postupně začínají zabývat svými subjektivními vnitřními světy, protože pochopili, že to, co je mimo nich, je sice hezké, ale to nejdůležitější jsou naše vnitřní pocity a prožitky.

Někteří hokejoví odborníci tvrdí, že sice vychováváme dobré hráče, ale málo osobností. Čím to podle vás je?
Přisuzuji to době, prostředí a určitému stupni blahobytu. Dnešní generace není nucena vystupovat z komfortní zóny. Před padesáti lety nikdo nemusel řešit otužilost malých dětí. Dítě vstávalo do patnácti stupňů kvůli vyhaslým kamnům, chodilo dva tři kilometry do školy, ve sněhu, v dešti, mnohde netekla teplá voda. Doba sama otužovala děti svými limity. V současnosti jsou přetopené byty, školy, všude se jezdí autem, děti jsou navlečené do několika vrstev oblečení. A tím jim rodiče extrémně ubližují.

Myslíte, že na vině je také jakási nesamostatnost? Dřív se děti samy učily hokej a fotbal na rybnících a pláckách.
Stejný problém nastal právě z hlediska sociálních vazeb. Dříve si děti šly zahrát ven a nikdo se jim do toho nepletl, žádný rodič, trenér ani učitel. Sešly se na hřišti, samy se musely rozdělit, udělat branky, zvolit si kapitána, u toho se třeba i pohádaly.

Toho nejhoršího daly do brány a nikdo netvrdil, že to je šikana. To byly sociální struktury, kdy děti mohly růst a profilovat se. A to teď bohužel není. Od čtyř let vodíme dítě na zimák, kde vytváříme v uvozovkách stroje, které jsou velmi dobré, ale procento osobností je nižší. Dávám to za vinu dnešním podmínkám. Opravdové osobnosti se v tomto blahobytu mohou jen velmi těžko vypracovat.

Proč jsou v hokeji Švédi mentálně silnější než Češi?
Jak už jsem řekl, v určitém období doba vychovávala sama, tak teď to musíme dělat my. Ať mají děti ten svůj blahobyt, ale ať umí vystoupit ze své komfortní zóny. Plno států už začalo dělat tuhle fázi mentální přípravy a práci se subjektivním světem jedinců. V tom jsme trochu pozadu. My nezaostáváme v tréninkových impulzech, ale měli bychom se víc zaměřit na vnitřní svět.

Je to hodně o rodičích. Jak vnímáte jejich současnou roli?
Rodiče často dětem vyšlapávají cestičky, co si dnes dovolí říct trenérovi, učiteli… To jsou problémy, které snižují respekt a prestiž. A pak ani není nutné osobnost mít, jelikož tatínek to za mě zařídí, nebo maminka vykřičí a já jsem ten v pozadí, který má červený koberec rozvinutý až do pozdějšího věku. A když najednou musím něco řešit, padá to na mě a jsem ve stresu, v depresi. A tak zase někoho zavolám, aby mi pomohl. Tohle osobnosti nedělají.

Jak to podle vás změnit?
Je to výchovou, společností a hodnotami. Problém celé společnosti je v tom, že hodnotový systém je v krizi. Řekl bych dokonce, že se rozpadl. Nejdřív bychom přece měli vychovat dobrého člověka a pak teprve manažera, sportovce a další. Lidské hodnoty jsou to nejcennější. Kdysi to byly například křesťanské hodnoty, které se bohužel nějakým způsobem nerepasovaly a nahradily je výkonové hodnoty a touha po moci.

Vy jste zastáncem změn učebních osnov ve školách. Co konkrétně byste zavedl?
Zájem o změny je i ze strany ministerstva školství, ale nejsem si jistý, zda tady je i vůle a síla to doopravdy změnit. Jsem pro to, aby vznikl například nový předmět, kde by se děti učily poznávat samy sebe, jak pracovat se stresem, s neúspěchem či s výstupy z komfortní zóny, respektive sám se sebou.

Myslím si, že pokud my to děti nenaučíme, tak spotřeba antidepresiv nadále poroste. Podívejte se například na věk lidí, co páchají sebevraždy. To jsou indicie, že se něco děje s našimi subjektivními světy a společností. Tohle asi nenahradí to, že budeme jezdit v ještě luxusnějších autech a jíst v ještě luxusnějších restauracích.

Na jaké aspekty je tedy třeba se zaměřit?
Myslím si, že málo dokážeme rozlišit mezi potěšením a radostí. Potěšení je emoční hodnota, která rychle vyprchá. Koupíte si auto a za čtyři měsíce si ho už nevážíte. Kdo se soustředí jen na tyto věci, je jak na tobogánu. Ve sportu, když ulpívám jen na výhře a opakovaně nevyhrávám, tak se může stát, že se na to časem vykašlu. Dnešní doba nás do potěšení žene, jsme takoví feťáci potěšení. Důležitější je však radost z toho, že mě něco baví.

Potom je i velký předpoklad, že dosáhnete úspěchu.
Kdysi v jednom východočínském klášteře mě zaujalo heslo: Miluj život a chtěj od něj co nejvíc. Nás přitom doba žene pouze v rovině, chtěj co nejvíc, ale zapomínáme na emoční hodnotu a vazbu. Proč Jarda Jágr je úspěšný a hraje tak dlouho? Protože extrémně miluje hokej. Má silnou emoční vazbu k tomu, co dělá a na druhé straně jeho racionální hodnota je, že chce co nejvíc výher, bodů, úspěchů. Tenhle soulad je důležitý.

Rovnováhu mezi radostí a potěšením je třeba nastavovat i v našich vnitřních světech, potažmo ve společnosti. Tito lidé potom nemají sklony k vyhoření a nemají existenciální vákua. Naopak mají často větší sklony dodržovat etické normy. Proč? Protože když vás něco baví, tak tomu přeci neubližujete.

Řada lidí se ovšem žene za koncovým užitkem a jdou po tom opravdu jako féťák za drogou.
Když máte touhu jen po potěšení a za každou cenu chci to auto, za každou cenu chci vyhrát, být generálním ředitelem, tak podrazím kamaráda, vezmu si doping a tak dále. Já učím na Newton college a studentů se vždycky ptám: Baví tě peníze, nebo tě baví vydělávat peníze? Tohle je rozdíl.

Když vás baví peníze vydělávat, tak je to autenticita toho procesu, jenže když ten proces podvedete, tak vás to nebaví. A je spousta lidí, které baví mít peníze tou druhou cestou a mají radost i z peněz, které ukradli, mají radost z toho, že dostali svou dceru na vysokou školu, když tam maminka dělala kotrmelce…

Jakou radu byste dal rodičům?  
Učit děti vystupovat z komfortní zóny. A pak, když už víte, jak vzniká radost a jak potěšení, tak u nich vytvářet i silnou emoční vazbu k tomu, co dělají a k věcem, které dostávají. To vše vede k pokoře a respektu jednoho k druhému.

Plíšková a grandslam? Má obavy a strach

Byla světovou jedničkou, podílela se na fedcupových triumfech, ale titul nejcennější z grandslamového turnaje tenistce Karolíně Plíškové chybí. Pomoci k němu ji má i mentální kouč Marian Jelínek

„Na Káju je kladen velký tlak, a to nejen proto, že dnes se ji téměř každý ptá právě na grandslam“, konstatuje na adresu Plíškové, která na okruhu WTA vyhrála už šestnáct turnajů. Jen slavné podniky v Melbourne, Paříži, Londýně a New Yorku jsou ji zakleté. „Každá hráčka chce grandslam vyhrát, Káju nevyjímaje, ale když na něčem hrozně lpíte, tak to není dobré. Tlak je větší a větší,“ poukázal.

Nejblíže k triumfu byla Plíšková v roce 2016, kdy se na US Open dostala do finále. V něm ji o sen připravila Němka Angelique Kerberová. „Bavíme se i v tom smyslu, co by se stalo, kdyby grandslam nevyhrála. Nestalo by se nic, vždyť životní hodnoty jsou jinde. A navíc ona je úspěšná, byla světovou jedničkou, zažila fedcupová prvenství,“ snaží se z hráčky sejmout tlak. „Štve jí to a mrzí, to ano, ale není z toho frustrovaná. Ví, že pokusů bude mít ještě dost a vyhrát to může,“ dodal Jelínek. Sama Plíšková působí, že je nad věcí. „Dám do toho maximum a uvidíme, jak to dopadne,“ prohlásila před sezonou.