Jaké jsou vaše pocity bezprostředně po potvrzení postupu do čtvrtfinále?
Pocity jsou neskutečné. Po našem zápase si člověk říkal: Mám se radovat, nemám se radovat. Saty nám to ale vysvětlil jasně. Že nebudeme ze sebe dělat hlupáky, kdyby to potom nevyšlo. Takže jsme zase drželi palce Američanům. Když vedli o dvacet, tak jsem se ptal sám sebe, jestli už mohu slavit. Nechal jsem to až s klukama na úplný závěr. Je to neskutečné, postoupili jsme do čtvrtfinále. Teď jsme připraveni se poprat o cokoliv. Jak je vidět, tak tady v Číně se může stát všechno.

Tohle byl asi pro vás i všechny hráče hodně emočně nabitý den. Jste hodně vyčerpaní?
Po večeři jsme šli se Satym po chodbě a koukali jsme na sebe. On povídá, že je úplně někde. A já mu odvětil, že jsem na tom úplně stejně. Vždyť vlastně od zápasu s Japonskem hrajeme o to, jestli půjdeme dál. Stačilo jednou prohrát a balili bychom si kufry. Pokaždé to zatím vyšlo. Navíc člověku lítají v hlavě myšlenky, jestli pojede domů nebo do Šanghaje, nebo kam se ještě v Číně podíváme. Je to neskutečné náročné, ale ta odměna je vysoká. Říkat si: Jsme mezi nejlepšími osmi na světě, to všechno přebije.

Pořád je ta chvíle, že si říkáte: Nemáme toho ještě dost?
Nemůžeme si to říkat. Uvědomili bychom si, čeho jsme dosáhli a to uspokojení by přišlo. Na druhou stranu, když už se tady máme v uvozovkách trápit ještě dalších pět, šest dnů, tak do utkání s Austrálii zase dáme všechno. Mnohem raději se pak bude potýkat s nedostatkem sil v semifinále, než v zápasech o páté až osmé místo.

Máte sebevědomí na to, že můžete porazit kohokoliv?
Dá se to tak říct, ačkoliv je to pro nás strašně těžko uchopitelné. Já to nemohu popsat, čím to takhle způsobujeme. Dojde nám to až s odstupem času. Až tehdy se dokáže ocenit, kde se vzala síla toho týmu. Mezi týmy, které si zahrají čtvrtfinále, jsme takovým zjevením. Nevím čím to je, ale asi se fakt nebojíme ničeho a nikoho. Čeho už bychom se také měli teď bát. Víme, že tým do toho vždycky dá maximum. No a kdybychom prohráli nějaký zápas větším rozdílem, tak si můžeme říct, že jsme dali do utkání všechno. Vlastně to ani říkat nemusíme, všichni to vidí.

Co se dělo za zavřenými dveřmi po závěrečném klaksonu utkání USA – Brazílie?
Seděl jsem tam a rozhlížel jsem se, jestli je už Nový rok. Koukal jsem se na hodinky, kde mám datum, jestli jsem něco nepopletl. Nebo zda-li přišel Čínský nový rok (směje se). Ne vážně odpočítával se konec zápasu. I když v posledních minutách se nepředpokládalo, že by to měli Brazilci otočit. Takže to bylo takové očekávání, aby už mohla propuknout ta konečná radost. Ale jo to takový zvláštní pocit. Lepší je, když si to člověk uhraje na hřišti. Pak si ji může vychutnat v tu konkrétní chvíli. Alespoň nebude ta oslava tak bujará, jako se to stalo na hřišti. Zase potřebujeme pošetřit síly, protože únava už je velká. Do toho další cestování a za dva dny další zápas. Možná v něm bude mít výhodu ten, kdo bude mít více sil.

Nepochyboval jste o tom, že Američané porazí Brazilce?
Pochyboval. Když se člověk dostane do takjové situace, tak už pochybuje o všem. Přemítal jsem, jak se k tomu postaví. Jestli si třeba nebudou chtít vybrat soupeře, nebo si odpočinout. Nebo cokoli, co člověka napadne. Za sto důvodu, proč by mohli prohrát. Naštěstí, to jsou Američani, tak nekalkulovali s ničím. Ta pravděpodobnost, že vyhrají, byla velká, ale když nevidíte ten rozdíl dvaceti bodů, tak tomu nevěří, protože ví, jak moc je ve hře.

 Český tým hraje na šampionátu v úzké rotaci. Ta se po zranění Blakea Schilba ještě ztenčila. Povězte, kde berete fyzické síly? Dobíjejí je ty psychické?
Ja si myslím, že my hroznou sílu čerpáme z té vnitřní síly týmu. Já to fakt nemohu popsat. Samozřejmě, děláme věci okolo. Chodíme na masáže, před sledováním tohoto zápasu jsme všichni hupsli do bazénu a teplé výřivky, až někteří vylezli jako spařená kuřata. Děláme, pro to, co můžeme, ale ten manipulační prostor je omezený, takže ta síla se musí hledat jinde. Kromě vnitřní síly, nás žene vpřed motivace dokázat něco neskutečné. A to se nám zatím daří. Musely by nám upadávat nohy, abychom do toho nešli naplno.

 Asistent trenéra Czudek pravil, že tým nezná slovo jako uspokojení.
Čouda má pořád blbé kecy, na to už jsme u něj zvyklí (smích). Ne, dělám si srandu. Má pravdu. Pohoda v našem týmu je obrovská. Neviděl jsem u ostatních takovou soudržnost. Všichni se nám diví, proč jsme jediní v hrací místnosti a hrajeme tam pinčes a bavíme se spolu. Jasně pomáhají tomu ty naše výsledky. Protože kdybychom hráli špatně, tak na to člověk nemá náladu.

 V osmifinálové skupině vám stačila jediná výhra. Není basketbal v tomto krásný?
Přesně tak. Kluci po výhře nad Tureckem říkali: Neseme si do osmifinále prohru o dvacet s Američany a že to bude těžký. Já jim odvětil: Heleďte, kdybychom porazili výrazně Brazílii, tak si můžeme dovolit prohrát výrazněji s Řeky. Říkám jim, že to není zas tak špatná pozice. Nějakým způsobem jsme si na tu Brazílii věřil. A paradoxně mi to vyšlo. Teď si budu muset nachystat nějakou předpověď na Austrálii (směje se), aby nás to posunulo ještě dál.