Ikona českého basketbalu se v 37 letech rozloučila se slovy: „Nejsme země, která si může dovolit, aby hráči nepřijeli reprezentovat.“

Jaký je to pocit takhle skončit po osmnácti letech?
Pocit, který teď mám, je smutek a trochu zklamání. Pociťuji ale vnitřní klid z toho, že jsem pro reprezentaci udělal, vše, co jsem ve své kariéře mohl. Vložil jsem do ní všechno, co jsem mohl. To je asi ten nejhlavnější pocit, který mě provází při odcházení.

Dobrý pocit splněného úkolu?
To je relativní. Člověk ze sebe musí vždy dát všechno, co v něm je, a jedině tak může cítit zadostiučinění nebo spokojenost.

Pocit uzavřené éry?
Dlouhé éry, uzavřené éry.

Před turnajem jste to ještě trochu zpochybňoval. Kdy padlo konečné rozhodnutí?
Nevím, jestli jsem to zpochybňoval, to spíš tak vyznělo. Protože je jedna věc si to myslet a druhá, ta těžší, je říct to nahlas. Proto tam bloudila ta slovíčka jako asi možná, zřejmě, ale samozřejmě jsem věděl, že to bude moje poslední akce. Bylo několik důvodů, proč bych tu letos nemusel být, o těch se nemusím zmiňovat.

Ale jsou důvody kvůli, kterým jste chtěl být na ME za každou cenu, viďte?
Ano. Ten nejhlavnější je, že jsem si uvědomil, že dres národního týmu je to nejcennější, co jsem si kdy na sebe oblékl. A že ME je svátek basketbalu, a pokud má člověk ten sport rád, neměl by si ho nechat ujít. To jsou hlavní věci, které mě provázely celým tím létem.

V tomto můžete být vzorem pro ostatní hráče. Třeba pro Jana Veselého a další, kteří odřekli?
Doufám, že to pomůže i ostatním, aby si to uvědomili. Když se dostaneme do hodnocení turnaje, můžeme kritizovat tohle, tamto, co se mělo udělat jinak. Ale hlavním faktem je, že nejsme země, která si může dovolit, aby hráči nepřijeli reprezentovat na takovou akci, jako je ME. A to Jen proto, že se jim nechce, nebo z osobních důvodů. Možnost reprezentovat je to nejvíc.

Z kabiny zněl potlesk, co se tam dělo?
Všichni mě překvapili (dojatě). Přišel jsem do šatny a všichni měli na obličeji udělané moje tváře. Tak jsem je pochválil, že vypadají mnohem lépe než normálně. A také jsem dostal míč z posledního zápasu. Další příjemné překvapení bylo to, že tam dorazili moji rodiče. Nečekal jsem to.

Mluvil jste před zápasem s tatínkem?
Nemluvil, posílal jsem mu zprávu. Upřímně řečeno, den před utkáním byl pro mě emotivně náročnější. Přišli jsme na trénink, Neno si mě vzal stranou a začal se mě vyptávat, jestli je to můj opravdu poslední trénink v nároďáku. Začali jsme se o tom bavit, poděkoval mi před všemi kluky. Ti si pak ze mě dělali srandu: tvoje poslední přihrávka, tvůj poslední koš. V tu chvíli to na mě padlo. V den utkání jsem ty pocity sděloval našim, psal jsem jim, jak jsem se cítil. Nebýt taťky, který založil klub v Holicích, nikdy bych se k basketbalu nedostal. A kdyby nebylo mamky, která mě podporovala na celé cestě životem. Patří jim obrovský dík.

Jak vám zněla naše hymna? Nebyla najednou jiná?
Čekal jsem, že budu ještě víc dojatý. Ale já hymnu před zápasem vždycky prožívám stejným způsobem.

Co teď? Už jste přiznal, že máte nabídku od federace.
Vážně?

V tom prvním rozhovoru ano. Ale zatím nemáte jasno, že?
Nemám jasno. Během léta jsem to řešil a ke shodě v pokračování v Nymburce nedošlo, takže v ten moment jsem to odložil. To, že teď nemám žádné závazky, mi přijde docela vhod, protože každým dnem čekám narození druhého potomka. Jsem rád, že jedu domů a mohu být s rodinou.

Tak to gratuluji.
I proto teď chci být doma a ujasnit si některé věci. Až pak udělám případné rozhodnutí, zda ještě budu hrát. Končí moje reprezentační kariéra, neříkám, že končí moje basketbalová kariéra.