Seriál Deníku II.

„Byl ze všech nejmenší. Ale taky nejživější. Lítal i mimo trénink,“ vzpomíná na začátky svého syna na zeleném pažitu jeho otec Oldřich Rozehnal. Právě on byl zároveň i prvním trenérem malého Davida v rodné vísce a později v hanácké metropoli.

I když ty úplně první sportovní krůčky patřily jinému sportu. Házené. Tu totiž hrála Davidova maminka.

„Bavila ho. Ale zkusil si pár přáteláčků ve fotbale a už u něj zůstal,“ popisuje první fotbalové poznání kulatého nesmyslu táta Rozehnal.

Už od začátku jeho fotbalového bytí šlo na špuntovi z malé moravské vísky vidět, že z něj roste neobyčejný talent. „Byl houževnatější než ostatní. Blázen v dobrém slova smyslu,“ říká otec.

A mladší z bratrů Rozehnalů David přiznává: „Byl jsem živější. Vzpomínám, jak jsme třeba stříkali v zimě na plácku led do tří do rána a hned jak jsme vstali, jsme na něm mastili hokej,“ říká se smíchem reprezentační obránce.

Ale zpět ke kulaté mičudě a začátcích dnes vytáhlého stopera v ofenzivních žákovských řadách.

„Střílel jsem hodně gólů. Třeba i čtyři za zápas. Bylo to krásné období,“ říká ke svému tehdejšímu „povolání“ útočníka. „A v srdíčku mi střílení branek zůstalo pořád,“ přiznává občasné ofenzivní choutky reprezentační zadák.

S věkem však přicházely i centimetry. „V sedmnácti letech David vyletěl až moc. Byl z něj najednou takový kolohnát s neohrabanými pohyby,“ připomíná nelehká léta Rozehnal starší.

I proto se David stěhuje z olomouckého klubu zpět do rodných Kožušan a opět pod vedením otce hraje za místní muže 1. B třídu. Studuje sportovní gymnázium v Olomouci a každý den dojíždí domů. A to se nemění ani po té, co se po půl roce vrací zpět do olomouckého dorostu.

„Vlastně ani neměl čas na nějaké diskotéky nebo lítání za holkama,“ vzpomíná na každodenní rutinu Oldřich Rozehnal.

Davida táhla jediná vidina. Profesionálního fotbalisty. „Byl to můj sen, který si sním vlastně až do teď,“ říká hráč o jehož služby projevil zájem i vítěz Poháru UEFA španělská FC Sevilla.

„Z toho klučičího přání mi však přeci ještě něco zbylo. Zahrát si v opravdu velkém superklubu typu Barcelony nebo AC Milán,“ prozrazuje stoperská věž celku z Paříže.

„Ale za všechno musím poděkovat rodině, bez které bych svých úspěchů nedosáhl. A také zdraví. To mě bohudík zatím nezradilo,“ dodává šestadvacetiletý rodák z Kožušan.