Kliknutím zvětšíteNejdřív k oněm zmíněným vibračním kuličkám. Po vypuknutí aféry, v níž Carlsen po překvapivé porážce obvinil Niemanna z podvádění a následně proti němu odmítl hrát, se na sociálních sítích strhla bouře ohlasů. Řešily se nejrůznější způsoby podvodů a došlo i na předmět, obvykle dostupný jen v úzce specializovaných obchodech.
V debatě, do níž mezi jinými zasáhl i šachový nadšenec Elon Musk, se v souvislosti s Niemannem řešilo, zda by vibrační anální kuličky nemohly pomocí dálkového ovládání předávat šachistovi rady, jak má táhnout. „Je to směšné, jako něco z Monty Pythonů. Jde o zajímavý nápad, ale nefungovalo by to,“ vysmál se této svérázné teorii v článku listu The Guardian anglický šachista a komentátor Simon Williams.
Nechme teď stranou erotické hračky a divokou džungli twitterových teorií. Podobné úvahy však svědčí o hluboké krizi důvěry, do níž dnes šachy – ta hra kultivovaných gentlemanů s břitkou myslí – dospěly.
Sovětské pikle
Podvádění pochopitelně patřilo ke kostičkovanému světu šachovnic od počátků – lidé jsou zkrátka lidé. Traduje se, že už na začátku 11. století se mocný severský král Knut Veliký tak rozčílil při hraní šachů (či spíše podobné hry, která jim vývojově předcházela) na svého soupeře, zrádného šlechtice jménem Ulf, že ho následně nechal zavraždit. I takhle razantně se dá řešit spor o výklad pravidel.
V moderní době byla dlouhá desetiletí nejčastějším způsobem šachového podvádění tzv. koluze, tedy tajná dohoda soupeřů na výsledku zápasu. To byla specialita především sovětských hráčů za časů studené války: pomocí účelových výsledků ve vzájemných partiích si šetřili síly na zásadní soupeře ze Západu a zároveň pomáhali svému celkovému umístění na turnajích.
Nejhlasitěji na to upozornil v roce 1962 tehdy ještě mladičký Bobby Fischer. Po nezdaru na Turnaji kandidátů si Američan hořce stěžoval na to, že tři sovětští přeborníci Petrosjan, Keres a Geller (Fischer je nazýval souhrnně Rusové, byť se jednalo o Arména, Estonce a ukrajinského Žida) se předem domluvili a ve vzájemných zápasech spolu všichni remizovali, a to navíc dost okatým způsobem. Nakonec na turnaji obsadili první tři místa.
„Tento turnaj mě přesvědčil o tom, že ruská kontrola nad světem šachů dosáhla úrovně, jež vylučuje poctivou soutěž o titul mistra světa,“ napsal frustrovaný Fischer (geniální šachista, který se však podle mnohých nikdy nenaučil prohrávat) v článku pro Sports Illustrated. „Systém je nastaven tak, že šampionem se může stát jen ruský hráč, protože jen Rusové mohou vyhrát kvalifikační turnaj, který určuje vyzyvatele.“
Borůvkový trik
Obvinění z podvádění nabyla až bizarních rozměrů v roce 1978, kdy o titul mistra světa zápolili sovětský prominent Anatolij Karpov a sovětský emigrant Viktor Korčnoj. Druhý jmenovaný nařkl jednoho z členů Karpovova týmu, že na něj během partií usilovně civí s úmyslem ho hypnotizovat. Korčnoj se proti tomu začal bránit nošením slunečních brýlí, jejichž odlesky však pro změnu vadily Karpovovi.
Další skandál vypukl, když v jednu chvíli přinesli Karpovovi k šachovnici borůvkový jogurt – podle Korčnoje šlo o druh tajného kódu. I když se později pokusil celou záležitost s podezřelým mléčným výrobkem ironizovat, vstoupila jeho stížnost do šachové historie. Rodák z Leningradu byl vůbec poněkud podezřívavý: nezdála se mu například soupeřova židle (silně polstrovaná, aby byl o něco menší Karpov vizuálně ve stejné výšce jako Korčnoj) a ještě před začátkem souboje dosáhl jejího prozkoumání rentgenem.
Otázkou zůstává, zda byl Korčnoj tak paranoidní, nebo zda si naopak jako bývalý sovětský reprezentant uměl velmi dobře představit, jakých nekalých triků jsou tamní velmistři schopni. Šachy byly pro Sovětský svaz zcela zásadním bitevním polem, na němž mohla komunistická říše prokazovat převahu nad zbytkem světa.
Přicházejí počítače
K zásadním změnám v podvádění mezi elitními šachisty došlo v 90. letech minulého století, kdy se objevily první skutečně výkonné šachové počítačové programy. Takovými byli například Fritz (používaný v prvních kapesních počítačích) nebo Deep Blue (v roce 1997 porazil Garriho Kasparova). A začalo přibývat šachistů, přistižených s elektronickým rádcem v kapse, nebo hrajících podle pokynů kompliců zvenčí.
V roce 2006 hráli o titul mistra světa Bulhar Veselin Topalov a Rus Vladimir Kramnik. Úvodní partie lépe vyšly ruskému velmistrovi, na což Topalovův tým reagoval dramatickým obviněním: Kramnik prý při svých podezřele častých cestách na toaletu využívá ukrytý počítač či jinou formu elektronické pomoci. Podvod se neprokázal, rozhodčí však určili, že oba soupeři budou chodit na společnou toaletu. To zase naštvalo Kramnika, podle něhož byly oddělené koupelny ve smlouvě, a na protest nenastoupil k páté partii. Přesto se nakonec stal šampionem.
Zanechalo to dost zlé krve, i po letech si oba aktéři odmítali podat ruce. „Topalov je přitom nesmírně milý chlapík, který by neublížil ani mouše. Podle mě na něj měl špatný vliv jeho manažer Danailov, to celé byl spíš jeho nápad,“ napsal norský šachista a glosátor Haakon Strand.
Na šachové olympiádě v roce 2010 byli odhaleni hned tři Francouzi, kteří vymysleli následující strategii. Jeden spiklenec sledoval partii doma, zadával její průběh do počítače a následně posílal francouzskému trenérovi esemesky s dalšími tahy. Kouč to pak přímo na místě signalizoval svým svěřencům u šachovnice.
Podobných případů bylo víc, v tuzemském prostředí je stále v živé paměti skandál lotyšsko-českého šachisty Igorse Rausise, jenž byl na mezinárodním turnaji přistižen s mobilem na toaletě.
Online džungle
Zásadním přelomem pro „historii šachového podvádění“ byl covid-19. Během pandemie došlo k masivnímu rozvoji online hraní, což bohužel vedlo k neméně masivnímu nárůstu podvodů. Zdánlivá nedotknutelnost ve virtuálním světě je lákadlem, kterému mnozí neodolali. Online podvádění samozřejmě existovalo i dříve, ale až dnes je skutečným fenoménem.
Největší šachový server Chess.com má k dispozici sofistikované metody, jak odhalit podezřelé výsledky a hráče. Server uvádí, že denně zruší přibližně 800 účtů kvůli podvádění, celkem by to mělo být do konce letošního roku 600 tisíc účtů. Jenže při nejlepší vůli jde o boj s větrnými mlýny – na Chess.com se každý den zaregistruje přes 70 tisíc nových hráčů.
Je to podobné jako u dopingu v jiných sportech – autority uplatňující pravidla jsou vždycky o dva kroky pozadu. „Ve snaze zastavit internetové podvodníky záleží hlavně na jejich svědomí. Upřímně řečeno, dnes existuje tolik různých metod, jak podvádět, že je nesmírně obtížné říct, zda ten či onen hráč používá počítač, nebo prostě hraje velmi dobře,“ řekl pro ESPN americký velmistr Jeffery Xiong.
Nepříjemné je – a kauza Niemann vs. Carlsen to názorně ukazuje – že důsledkem tak obří nejistoty je vznik extrémně podezřívavého prostředí. Ale co ti mladí talentovaní šachisté, kteří se nesmírně rychle zlepšují a přitom hrají fér? „Dřív to pro nás byli géniové, budeme je dnes všechny podezřívat?“ trefně se táže jamajsko-americký šachista Maurice Ashley, který se v roce 1999 stal prvním mezinárodním velmistrem tmavé pleti.
Nakonec to končí poněkud střelenými debatami o tom, zda vám erotická hračka zastrčená v místech, kam slunce nesvítí, nepomůže vyhrávat turnaje. To pro současné šachy není právě pěkným vysvědčením.
42
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
