„Tento olympijský vítěz míval kdysi všechno, bradu a víčka i nos, brvy a uší též pár. Pak se boxerem o ceny stal a ztratil to všechno,“ napsal římský satirik Gaius Lucilius o jistém Stratofontovi.

Zápasník MMA Jiří Procházka včera dorazil do vlasti ze Singapuru, kde o víkendu jako první Čech v historii vybojoval mistrovský pás organizace UFC. Tvář sice neměl rozmlácenou k nepoznání jako nešťastný Stratofon (který kvůli tomu prohrál soud o dědictví o otci, jelikož ostatním dědicům se podařilo prokázat, že vypadá úplně jinak než na portrétech), ale bez šrámů rozhodně nebyl. „Za mojí kariéry v zápasení ze mě chcalo asi nejvíc krve,“ smál se borec se samurajským copánkem.

| Video: Youtube

Nejde ale o jizvy. Jde o rozporuplnou pověst, jaké se MMA (jakýsi moderní pokračovatel někdejšího pankrationu) v Česku těší. 

Nejde jen o mlácení

Stane-li se kdokoli z tuzemských sportovců mistrem světa, je kolem toho mnoho radosti a plesání. Není divu, zas tak moc nadprůměrných osobností český sport nemá. Kolem Procházkova singapurského triumfu se ale vyrojil nejen zástup gratulantů, ale rovněž lidí, kteří více či méně otevřeně naznačili, že nějaké mlácení do hlavy vlastně ani není řádný sport. Možná pouliční bitka přenesená mazanými promotéry do blyštivého prostředí gladiátorské podívané pro davy, ale nic pro „slušné“ lidi.

Právě Procházka má velkou zásluhu na tom, že podobný názor je v čím dál výraznější menšině. „Dá se říct, že lidi pochopili, že je to sport, a ne jen bitka, mlácení tupých dementů. Konečně se můžeme trošku nadechnout,“ řekl letos v únoru v rozhovoru pro Deník. MMA v Česku za uplynulou dekádu urazilo obdivuhodnou cestu z periferie do mainstreamu. Kopíruje tím s jistým zpožděním celosvětový trend, který z UFC udělal doslova továrnu na peníze. Předsudky přesto přetrvávají.

Jako mírně bizarní ilustrace tohoto postoje může posloužit nedělní tweet sportovního redaktora ČT Tomáše Budky, který proti Procházkovi (pomyslně) postavil triatlonistu Petra Vabrouška, který zvítězil v dvojitém Ironmanovi. „Ve skutečnosti má Česko jiného hrdinu,“ rýpl si Budka trochu zbytečně, jako by oba výkony nezasloužily obdiv. V následné diskusi za to dostal patřičně vynadáno, ale našlo se i dost takových, kteří svůj odpor vůči bojovým sportům projevili i odporem vůči Procházkovi.

Zdravotní rizika

Ten přitom paradoxně příliš nezapadá do stereotypní šablony omezeného gladiátora. Vystudoval vysokou školu, v Japonsku se dostal k tamní samurajské filozofii. A nenív tomhle směru úplnou výjimkou, naopak. „Opravdu úspěšní sportovci v bojových sportech rozhodně nejsou nějací pomatenci, ale většinou velmi rozumní lidé s láskou k určitému sportu,“ řekl psycholog Radek Ptáček pro magazín G.cz.

K tréninku je potřeba silná vůle, ukázněnost a odolnost. Ano, MMA jistě přitahuje i různé labilní a frustrované jedince, ale je otázka, zda víc než jiné sporty. Pak jsou tu zdravotní rizika. Opakované údery do hlavy podle řady studií významně zvyšují riziko chronické posttraumatické encefalopatie a dalších poruch mozku.

„Obzvlášť rizikové jsou prakticky všechny kontaktní sporty, i když vynecháme zhovadilosti vydávající se za sport, tedy MMAa podobně,“ řekl Deníku před časem prof. Petr Kaňovský, neurolog z Fakultní nemocnice Olomouc.

Jisté je, že názor české veřejnosti se zvolna přehoupává ve prospěch Procházky a jeho disciplíny. Tenhle šampion si to zaslouží.