Jeho hobby začalo známkami s letadly. Za okupace ho fascinovalo, jak nad Prahou probíhají letecké bitvy. Filatelii časem rozšířil do jiných oblastí, ale bavilo ho sbírat třeba i hotelové nálepky.

„Při dovolené v Alžírsku nám průvodce ukázal letoviska Luise de Funése a Sophie Lorenové. Tam mě napadlo, že sbírání podpisů by se mi líbilo. Později jsem oběma napsal a se žádostí uspěl,“ vypráví šestaosmdesátiletý chlapík, jemuž se přezdívá Sběratelský král.

Významnou kapitolu v jeho sbírce tvoří sportovci. Na řadě výstav představil autogramy horolezce Reinholda Messnera, fotbalového krále Pelého, další hvězdu zelených pažitů Maradonu, či boxera Muhammada Aliho.

Výlet na Maracaná

Má i největší domácí hvězdy včetně Josefa Bicana nebo Věry Čáslavské. „Pepíka Masopusta jsem navštívil krátce poté, co v roce 1962 získal Zlatý míč. V Troji jsem byl zase za Zátopkovými. On říkal Daně Dušinko a ona Emilovi Ťopíku. Byla to fantastická dvojice,“ vypráví.

I když kvůli věku se svým koníčkem končí, ukořistil i podpis největší současné české ikony Ester Ledecké.

Má autogramy od všech stříbrných fotbalistů ze světového šampionátu v roce 1962 v Chile. Postupně pak získal i podpisy jejich předchůdců, kteří dosáhli stejného úspěchu už na MS 1934.

Rád vzpomíná na setkání s brankářem Františkem Pláničkou, gymnastou Aloisem Hudcem, krasobruslařkou Ájou Vrzáňovou nebo motocyklovým závodníkem Františkem Šťastným a jeho ženou Jarmilou, rychlobruslařskou reprezentantkou. „Když jsem byl u nich, říkal jsem jim: vy ani nemůžete vymalovat pokoj, jak máte stěny plné věnců a medailí.“

Náhodou potkal fenomenálního Pelého. „V roce 2005 jsme byli s manželkou na dovolené v Brazílii. Dostali jsme se i na stadion Maracanã, kde se právě hrálo finále mistrovství státu Rio de Janeiro. Měl jsem kliku, že jsem na tribuně narazil na Pelého. Na to se nedá zapomenout.“

Žádný autogram nekoupil ani nevyměnil. O podpisy si hlavně psal. Takhle získal podpisy Charlie Chaplina, Jeana-Paula Belmonda, Dalajlámy nebo Johna Lennona. Když to ale šlo, tak zaklepal na dveře.

Vyšetřování StB

S mnoha osobnostmi se navštěvoval častěji. „Když jsem byl u Jana Wericha, zazvonil telefon. Z Los Angeles volal Jiří Voskovec. Pan Werich mi podal sluchátko a vzniklo přátelství,“ vzpomíná Hanibal, mezi jehož koníčky patřilo i cestování a turistika. Pětasedmdesátikilometrovou porci pochodu Praha – Prčice ušel snad třicetkrát.

Měl jedno pravidlo – neoslovoval osobnosti na ulici. „V tom jsem udělal jedinou výjimku. V roce 1986 mi kolega poradil, ať si nechám podepsat jednoho spisovatele. On nebyl proti, kartičku si opřel o zeď domu a kromě autogramu připsal pár slov. V té době jsem netušil, že Václav Havel bude za pár let naším prezidentem.“

Nesnadné bylo shánět adresy hvězd. „Oslovoval jsem národní olympijské výbory, sportovní svazy a kluby. Chodil jsem i na velvyslanectví, ale to neuniklo pozornosti StB. Dostal jsem předvolání a půl dne mě vyslýchali, proč si dopisuji se západními ambasádami. Asi mezi nimi nebyl nikdo, kdo by něco sbíral…“ usmívá se.

Svůj „poklad“ se nyní snaží předat do správných rukou. „Něco si vzal syn, ale na vše nemá místo. Podpisy neprodávám, ale rozdávám lidem, u nichž o ně bude dobře postaráno,“ pokyvuje hlavou.