Šipky zažívají boom. Ideální doba vydělat hodně peněz, říká legenda Bristow

Šipky – hra, která patří jen do hospody? To už dávno neplatí. Stejně dávno jsou doby, kdy první šipkoví profíci popíjeli v přímých televizních přenosech během zápasů pivo a potahovali z cigaret.

Od osmdesátých let udělala tahle disciplína neuvěřitelný skok kupředu. Především ve Velké Británii, ale už i leckde jinde chodí na zápasy tisíce fanoušků, z hráčů jsou luxusně placené hvězdy a přenosy velkých turnajů v televizi na britských ostrovech konkurují i fotbalu.

Mužem, který tuto proměnu šipek v posledních třech dekádách sledoval velmi zblízka, je Eric Bristow. Vlastně byl v centru dění. Dnes 57letý Angličan je šipkařskou legendou.

V osmdesátých letech téhle hře panoval, získal pět titulů mistra světa a díky svému šoumenství a ostrému jazyku se stal první šipkařskou celebritou. „Dnes je ale mnohem lepší doba hrát šipky, pokud si chcete přijít na velké peníze," říká Bristow v rozhovoru pořízeném při jeho návštěvě české metropole u příležitosti otevření zrekonstruovaného Praha City Center.

Co říkáte na to, kde jsou profesionální šipky dnes v porovnání s tím, kde byly dejme tomu začátkem devadesátých let?
Ta cesta šipek je úžasná. Dnes je mnohem lepší organizace a management. Prize money šly strmě nahoru, ve hře jsou miliony liber. Na televizní přenosy se dnes v Anglii dívá často víc lidí než na fotbal, protože je to show. Smlouvy s televizí jsou uzavřené na roky dopředu. Ten boom je úchvatný.

Občas se mluví i tom, zda by se šipky neměly stát součástí olympijských her…
No, když se podívám, jak divné jsou některé sporty, které dnes na olympiádách jsou, nejsem si jistý, zda bychom vůbec měli usilovat se tam dostat. (smích) Myslím, že to není zas tak důležité. Důležité je dostat k šipkám mládež, aby neseděla jen u počítačů.

Jak jste se dostal k šipkám vy?
Hrál jsem od dětství. Měl jsem v ložnici terč, který mi tam dal táta. On byl dobrý hráč. Nejdřív jsem hrál s kamarády, se spolužáky. V Anglii byly šipky vždycky velmi populární, hrají se tam skoro v každé hospodě. Všude mají své týmy, ta hra lidi sbližuje. Dnes se ovšem hraje všude po světě, velmi populární jsou šipky třeba v Japonsku.

U nás zatím stále platí spíš za hospodskou hru, na světovou špičku Češi ztrácí. Co s tím?
Je důležité, aby se čeští hráči dostali do televize, do velkých turnajů. Pak to lidi uvidí, poblázní je to a přijde boom. Podívejte se, k čemu před lety došlo v Nizozemsku – lidi viděli Raymonda van Barnevelda (stejně jako Bristow pětinásobný mistr světa, pozn. red.) a spousta mladých pak začala hrát šipky, a na vysoké úrovni.

Pamatujete si, kdy jste poprvé viděl Phila Taylora (nejlepší šipkař všech dob, který začínal jako profesionál koncem osmdesátých let právě pod Bristowovým dohledem, pozn. red.)?
Jistě, bylo to v mé hospodě. Pár let jsme pak spolu trénovali. Velký hráč.

Myslíte, že někdo může překonat Taylorův rekord – šestnáct titulů mistra světa?
To se nikdy nestane. Dnes je tu totiž mnohem víc výborných šipkařů. Už to není tak, že by dlouhou dobu dominoval jediný hráč, jako Taylor ve své nejlepší éře. Teď tu jsou Gary Anderson, Adrien Lewis, Michael van Gerwen – ti všichni v minulých letech také vyhráli mistrovství světa. Ta špička je mnohem širší.

Myslíte tedy, že to je pro šipky lepší?
Je to fantastické. V posledních pěti letech získal Taylor titul mistra světa vlastně jen jednou. Už to není pořád jenom Taylor, Taylor, Taylor… (smích) To je pro šipky dobře. Je to dobré pro sponzory, je to lepší i pro sázkaře, mají si z koho vybírat.

Nejvyšší skóre hodil poprvé v jedenácti

Mění se během let způsob hry?
Nemění, proč by taky měl? Na házení šipkami není nic magického. Každý je může držet, jak mu to vyhovuje. Není jeden předepsaný způsob, který by měli všichni dodržovat, jako třeba v golfu. Já sám držím šipky trochu jako šálek s čajem, s vystrčeným malíčkem. (smích)

A mění se přístup hráčů?
Je pravda, že někteří hráči se dnes mnohem pečlivěji připravují, dávají si pozor na fyzičku. Chodí cvičit, plavat. Já sám jsem na to nikdy moc nedal, nejsem moc cvičící typ. Ale když je člověk moc tlustý, hraje se mu hůř. Neunesou ho nohy. (smích)

Bojoval jste někdy s nervozitou, hlavně před velkými zápasy?
Já jsem vždycky věřil v sebe sama. Věřil jsem, že jsem nejlepší, a to už od čtrnácti let. Sebedůvěra je nejdůležitější. Musíte si věřit, protože prohrávání je zlozvyk.

Pamatuje si, kdy jste na terči poprvé v životě hodil 180 (nejvyšší skóre, které lze na tři šipky zahrát, pozn. red.)?
Samozřejmě. To mi bylo jedenáct. První stoosmdesátku si vždycky pamatujete. Další týden to pak hodíte podruhé, potřetí, a i to si pamatujete. Když to je podesáté, tak to počítat přestanete. Ale vždycky si pamatujete, kdy to bylo poprvé. (úsměv)

Co dnes, po ukončení profesionální kariéry, děláte?
Jsem v důchodu, hraju jen rekreačně a na různých exhibicích. Nabídek mám hodně, dost si mezi nimi vybírám. Ale do Prahy přijedu vždycky rád. Byl jsem tu už čtyřikrát a je to město s úžasnou atmosférou. Když jsem tu byl na turnajích, vždycky jsem hrál od pátku do neděle, ale rychle jsem pochopil, že mám přiletět už v pondělí, abych si tu užil.

Také působíte jako spolukomentátor šipek v televizi. Jaké to je?
Mluvím, jak mi zobák narostl. (smích)