Ale nyní v poklidu oslavila šedesátku.Nevypadá na to. A popravdě ani před pětačtyřiceti lety nepřipomínala olympijskou šampionku. Tmavooké dívence se málokdy ve tváři objevil úsměv, a to v Kanadě získala tři zlata a po jednom stříbru a bronzu. Cvičila bez zábran a zároveň i bez emocí. Jakoby nebyly v sázce olympijské vavříny.

Věra Černá Rumunku porazila

Někomu mohla připomínat stroj na medaile, zvláště když rok před Montrealem ovládla mistrovství Evropy v Norsku, kde byla jako třináctileté pískle třikrát první a jednou druhá. Díky vrozené soutěživosti ji nečinilo problém postupovat tréninkovou dřinu.Později se mohla stát její vyzývatelkou Věra Černá. Brněnská gymnastka sice Montrealu ještě nestartovala, ale v roce 1979 na mistrovství světa Fort Worth vybojovala titul na kladině a Comaneciovou porazila. „Nadia tenkrát závod nedokončila,“ zavzpomínala poslední česká mistryně světa.

Podle ní síla rodačky z Onesti spočívala v tom, že striktně dodržovala duch skladby, což měla naučenéz drilu, kterým od malička procházela. „Bylo to o stoprocentním propracování do posledního detailu. Cvičení musela vždycky provést co nejlíp,“ zmínila.Žádný kontakt spolu ale nikdy nenavázaly. „Rumunky byly velice uzavřené. Nekamarádily se s nikým,“ prohlásila dnes osmapadesátiletá žena, jejíž kariéru zhatilo těžké zranění.

Prožila tyranské metody

Pojďme ale po stopách ženy, které navždy zůstane jeden primát. Olympiádu vyhrála, když jí bylo čtrnáct, ale později bylo ustanoveno, že na ní mohou soutěžit sportovci od šestnácti let. Jako šestiletou ji při náboru ve škole objevil trenér Bela Károlyi. Záhy se stala jeho svěřenkyní a náplní jejího života se stala jen gymnastika a škola.Později nalezené záznamy v archivech tajné policie Securitate hovoří o tom, že vztahy mezi trenéry a gymnastkami nebyla zdaleka idylické a mnohem víc připomínaly tyranii.

Nechyběly vulgární nadávky, bití a hladovění kvůli udržení nízké váhy. Dívky prý pily vodu ze záchodové nádrže a v noci měly takový hlad, že polykaly zubní pastu…To ale bylo skryté za železnou oponou a Rumunky navenek v čele s Comaneciovou zdobily cenné kovy. V Montrealu šokovala cvičením na bradlech. Rozhodčí jí totiž ohodnotili absolutní známkou. Jenže 10.00 se na tabuli neobjevilo. Displeje nebyly připravené na čtyřmístnou číslici, takže se rozsvítila hodnota 1.00.

„Myslela jsem, že by mi mohli dát 9,90. Když jsem se ale otočila k tabuli, nechápala jsem, co se děje. Teprve až jsem zachytila reakci publika, došlo mi, co se stalo,“ vzpomínala gymnastka, kterou arbitři v Montrealu odměnili maximálním hodnotou ještě šestkrát. Díky tomu byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa a v Rumunsku jí byl coby školačce udělen titul hrdinky socialistické práce.

Ozdoba na státních recepcích

Rázem se proměnila ve velkou hvězdu a národní celebritu. Odešla do Bukurešti a pro režim Nicolae Ceausesca byla vítanou reklamou. Stala se ozdobou recepcí při státních návštěvách, ale zároveň ji na každém kroku hlídala tajná policie, aby ji nenapadlo emigrovat. Kam až dosáhne státní moc, se ukázalo při pražském ME v roce 1977. Gymnastky SSSR byly podle Rumunů rozhodčími protěžovány, a tak výpravu ze šampionátu odvolali, v čemž měl prsty rumunský diktátor.

Když měla Comaneciová převzít třetí zlato, funkcionáři ji na vyhlášení nepustili. Reprezentanti narychlo odjížděli do hotelu a pak na letiště, kam Ceausescu poslal své letadlo.„Nikdo tehdy netušil, o co jde. Pak přijel někdo z velvyslanectví, ale trenér na to nedbal. Cvičila jsem dál. Medaili jsem chtěla, ale už jsem ji nedostala,“ líčila před čtyřmi roky Comaneciová při návštěvě Prahy, kam se vrátila po čtyřiceti letech, aby převzala ocenění Asociace národních olympijských výborů za přínos olympismu.

Loučila se už ve dvaceti

V dalších letech výkonnostně polevila. Projevovala se puberta, netrénovala tak kvalitně a zpohodlněla. Do života jí také začal zasahovat rumunský pohlavár. Například se mu nelíbilo, že Bela Károlyi je rodilým Maďarem, a tak nesměl Nadiu dál trénovat.Jenže ta se ke svému kouči vrátila. Bylo to ve chvíli, kdy se dostala totálně z formy. Údajně přibrala přes deset kilo a běžela šeptanda, že ji Ceauseskův syn Nico přinutil, aby mu byla po vůli. Byla na dně fyzicky i psychicky.

„Chci zpátky, chci zase vyhrávat,“ žadonila, když zvonila u koučových dveří. Ten přikývl, ale slíbil jí očistec. Nadia však nesmírně tvrdý a náročný tréninkový proces s minimem jídla vydržela. Nakonec se stihla připravit na ME 1978 ve Štrasburku. Sice tam skončila bez medaile, ale dokázala se vrátit.

Obhajobu olympijského triumfu ve víceboji zhatili v Moskvě zmanipulovaní rozhodčí. Vyhrát musela domácí gymnastka, ale přesto si Comaneciová pod pěti kruhy rozšířila medailovou bilanci o další dvě zlaté a stříbrné. Károlyi, který jednostranné rozhodování kritizoval, byl v Rumunsku zbaven funkce trenéra reprezentace a brzy zmizel do USA.

Utekla těsně před pádem režimu

Ve dvaceti Nadia ukončila kariéru a nějaký čas trénovala. Kalkulovala s emigrací, ale odhodlala se k ní až v listopadu 1989. Bála se odplaty, jaká by dopadla na její blízké. Útěk byl dramatický, ale s dalšími lidmi se jí podařilo prchnout do Vídně.

Pak mohla konečně svobodně dýchat, venku prožívala rumunský převrat, ale to už byla jednou nohou ve Spojených státech. Tam nejdřív zažila zklamání s jedním krajanem, ale pak našla lásku. S bývalým americkým gymnastou Bartem Connerem, zlatým z OH 1984 v Los Angeles, odjeli na jaře 1996 do Bukurešti, kde se proběhla okázalá svatba.

Její další životní pouť už probíhá poklidnějším tempem. Vychovávala syna Dylana, jehož porodila až po čtyřicítce. V roce 1999 se stala prvním sportovcem pozvaným do OSN, aby zahájila Mezinárodní rok dobrovolníků 2000. A jinak se stále točí kolem gymnastiky. S manželem provozují v oklahomském Normanu gymnastickou akademii, s dětmi cvičí ve všech koutech světa a pomáhá těm, kteří to potřebují. Nejčastěji se vrací do Rumunska. Má tam projekty s mladými, nemocnici a nadaci.