I po padesátce den co den dře na kole, trénuje, závodí a jezdí po světě. Své myšlenky upíná k Tokiu, kde by za rok měla bojovat o medaile. „To je nejvyšší meta, jaké lze dosáhnout,“ vypráví Antošová.

Ale zpět na začátek. Její sportovní příběh se začal psát před sedmi lety. Tehdy na zahradě vylezla na strom, chtěla otrhat hrušky. Jenže větev ji neudržela, zlomila se… A ona zle spadla na zem.

Přijela sanitka, pak přiletěl vrtulník. Lékaři vynesli krutou diagnózu: ochrnutí od pasu dolů. „Nikdy už nebudete chodit,“ slyšela v nemocnici. Tím se bankovní auditorce od základu změnil život. Zatrpklost? Odevzdanost? Vůbec ne!

První závod

Antošová před nešťastným pádem ráda běhala. A tak už během rehabilitace pátrala, jaké jsou možnosti. Doslechla se o handbikingu cyklistice pro lidi na „vozíčku“.

Žena, jež s manželem vychovala tři dospělé syny, si během chvíle řekla: „To je ono.“ Za pár měsíců začala trénovat. Za dalších pár měsíců již stála na startu prvního závodu v Berlíně. V cíli slavila. „Byla jsem třetí a porazila jsem holky, co to dělají léta. To mě namotivovalo,“ vzpomíná s odstupem času.

Zlepšovala se, najednou mohla nosit „titul“ reprezentantka a probojovala se na svůj první světový šampionát. „Jsem ráda, že obvykle závodíme v Evropě, ale někdy musím i letět. To je pro mě utrpení.“

Pochopitelně. Cestování handicapované sportovkyně přináší nejedno úskalí.

Hlavně ne letadlo

Antošová by o tom mohla povídat hodiny a hodiny. Tak třeba na paralympiádu v roce 2016 dorazila s vyvrknutými kotníky pohmoždila si je během cesty na letiště. „Stalo se to, když jsem najížděla do vlaku. Potom jsem měla zimnici,“ říká devátá žena z Ria. Letadla nemusí hlavně z toho důvodu, že se bojí o drahocenný stroj.

„Víte, závodní handbike mě stál víc než tři sta tisíc korun. Žádná společnost ho na let nepojistí, takže jej musím rozmontovat, což není legrace. A pak doufám, že všechny součástky cestu přežijí,“ zmiňuje vystudovaná systémová inženýrka.

Úskalí přináší i trénink, proto, jak říká „sobecky“, pořádá besedy. „Řidič vidí na poslední chvíli „něco“, co zabere větší kus silnice než kolo. A z kopce „to“ jede dost rychle. Snažím se nepřekážet, ale bez ohleduplných řidičů bych daleko nedojela,“ vysvětluje 54letá cyklistka.

V zimě a během jara možná Antošovou uvidíte (hlavně v okolí Prahy) trénovat. Blíží se paralympiáda a ona za měsíc najede až tisíc kilometrů! „Musím, v našem sportu je obrovská konkurence,“ říká první žena světového pořadí.

Ano, Češka je na čele! „Vážím si toho. Je to i úspěch všech, kteří mi pomáhají,“ komentuje to Antošová.

O svém osudu napsala dvě knížky. Kdo ví, klidně by po Tokiu mohla přidat třetí.