Ke sportu s manželkou vedli i jejich tři děti, nicméně nikdy neměl v úmyslu je trénovat. Jenže v malých oddílech bývá nedostatek trenérů, a tak byl oslovený, jestli by pomáhal a asistoval. „To mi vyhovovalo, protože spojení trenér - rodič vytváří pro obě strany těžkou pozici i vhodnou platformu pro různé spekulace,“ přiznává semifinalista soutěže Díky, trenére.

Jak jste se dostal na pozici hlavního kouče?
Můj předchůdce změnil práci a sport časově nezvládal. Vedení mě požádalo, jestli bych mohl navázat na jeho práci. Kývl jsem a pak již to probíhalo standardní cestou - udělal jsem si základní trenérskou licenci, kterou jsem si postupně zvyšoval. Vlastně to dělám už jednadvacet let. Trénování a práce s dětmi se brzy stala přirozenou součástí mého života. Pokud to zdraví dovolí a budu mít alespoň základní pocit smysluplnosti, snad ještě pár let dám.

Vedete jen určitou věkovou kategorii, nebo s kluky procházíte z jedné do druhé?
Vyzkoušel jsem si obě varianty. Osobně ale preferuju jít od útlého věku mládežnickými kategoriemi s jedním ročníkem. Je totiž zajímavé kluky sledovat, jak se zlepšují, rostou a rozvíjejí potenciál. Zároveň se s nimi i jejich rodiči lépe poznáme, snadněji se naladíme na stejnou vlnu a pravidla fungování kabiny nemusím každou sezonu znovu vysvětlovat. Samozřejmě je potřeba umět tuhle pupeční šňůru včas ustřihnout, protože trénování a práce s hráči v seniorských kategoriích je úplně jiná disciplína.

Co považujete na své práci za důležité?
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale my trenéři jsme pro děti jistým vzorem, který se snaží napodobovat. Pokud budu chodit na tréninky pozdě, nepřipravený a budu to flákat, nemůžu očekávat, že děti budou na ledě včas a v plném nasazení. Věřím, že trénování není jen o učení nových dovedností, ale i o určitém předávání energie. Pak může být každé dítě v něčem dobré, ale musí najít své správné místo. Teď nemám na mysli jenom hokej a nemusí jít ani o sport. A to je i úkol nás trenérů, abychom jim pomohli najít parketu. Když je znáte od čtyř pěti let, vídáte je několikrát týdně a prožíváte s nimi příjemné i smutné chvíle, tak je opravdu hodně poznáte.

Co všechno je potřeba o dětech vědět?
Mimo sportovních a povahových rysů či školních výsledků je důležité znát i rodinné zázemí. Někdy můžete nepatřičnou poznámkou například na tátu, který ale momentálně žije mimo rodinu, dětské duši moc ublížit. V kolektivních sportech je rovněž potřeba, aby trenér vnímal a dokázal rozplést pavučinu týmových vazeb, vztahů, přátelství a antipatií mezi hráči. Je toho opravdu moc, co by měl o hráčích vědět. Asi něco jako o vlastních dětech, když z nich chce vychovat dobré sportovce a slušné lidi.

Je potřeba mít ke každému individuální přístup?
Každé dítě se projevuje jinak. Někoho stačí podrbat za uchem, nebo poplácat po ramenou, na jiného je potřeba se přísněji podívat. Souhlasím s tím, že děti se mají především chválit, ale vadí mi, když by se jim pomalu nesmělo nic vytknout. Jedním z mých pravidel je neurážet a neponižovat. Ale poukázat na chyby, nebo na malou chuť a nasazení nevnímám jako něco, co by nesměly slyšet. Naopak by se měly postupně učit nést zodpovědnost za svoje činy a chování. Výchova dětí jako skleníkových kytiček, totiž občas vede k tomu, že je spálí první mráz.

Před časem se veřejnost dozvídala, jakými peprnými výrazy častoval dorostence váš brněnský kolega Martin Stloukal. Jaký na to máte názor?
Přiznávám, že jsem tu nahrávku nedoposlouchal, takže nejsem kompetentní to hodnotit. Na druhou stranu jsem ale za roky na zimácích vyslechl na střídačkách a za dveřmi kabin rozhodně horší věci a občas jen nevěřícně kroutil hlavou. Častokrát jsem si pak říkal, že takovému trenérovi bych dítě nikdy nesvěřil. Nicméně na základě jedné nahrávky nehodlám nikoho soudit. To musí lidé, kteří toho trenéra osobně znají.

Jak vnímáte nekritické rodiče, kteří vidí budoucnost potomka v NHL a dávají to najevo?
Oni jsou rodiče a mají právo dělat věci, které považují za správné. Nemám potřebu dospělé předělávat, ale setkal jsem se s případy přetěžování dětí nebo s finančními odměnami za góly. Z mého pohledu se jedná o medvědí službu. Je opravdu smutné, když hráče po zápase víc než jeho výkon a výsledek zajímá, kolik si za góly vydělal. To těžko koušu. Děti se snažím vést k týmovému pojetí. Naštěstí jsou tyhle případy minoritní.

Máte některé speciální nároky?
Jsou to drobnosti, s nimiž se musí začít v mládí. Chci vychovávat sebevědomé lidi, a proto je u nás zavedené, že když přijde kluk do kabiny, pozdraví. Nebo když se mnou mluví, chci, aby neuhýbal pohledem a díval se mi do očí. Snažím se dětem vštípit, aby hrály a dělaly věci naplno, s plným zaujetím a nejlíp, jak umí. Nicméně v rámci daných pravidel, férovosti a s úctou ke zdraví soupeře. Sport vnímám jako přípravu na život.

Co vás na trenérství baví?
Věřím, že láska ke sportu je nakažlivá, a tak se snažím hráče zaujmout nadšením. Trenérství je ovšem i o celoživotním vzdělávání. Nebavilo by mě trénovat pořád stejně, a tak se rozhlížím i po nových trendech. Rád navštěvuji trenérské weby z Kanady, USA a Skandinávie. Hodně se mi líbí finský přístup k dětem. Nejsem ale zastáncem kategorického tvrzení, že všechno nové je super, a to staré přežité. Rád zkouším nové věci vedle ověřených a docela to funguje.

Z vašeho vyprávění je jasné, že mládežnický hokej je váš svět. Jak jde ale dohromady se zaměstnáním výpravčího na hlavním nádraží v Kutné Hoře?
Těžko a popravdě je to hodně náročné. Naštěstí mám ale rozumné a vstřícné kolegy, kteří si se mnou prohazují šichty podle toho, jak potřebuji stíhat tréninky a zápasy. Za roky jsme to vždycky dali nějak dohromady. Bez jejich ochoty bych to rozhodně nezvládal. Musím jim všem moc poděkovat.