„Ani po letech mě nepřestává překvapovat, že nějaký lezec je na prvním místě v anketě kraje. Kdo by to před deseti lety řekl, když lezení bylo na okraji mediálního zájmu,“ říká v rozhovoru pro Deník Rovnost čtyřnásobný mistr světa Ondra.

Na druhou stranu se svými výkony staráte o popularizaci lezení…
Určitě sláva a jakési uznání našeho sportu se za poslední dobu zvýšily, možná nějaký vliv na to mám, ale i situace ve sportovním lezení se změnila. Je to olympijský sport a lezecké stěny rostou jako houby po dešti. Myslím, že výrazně víc lidí tento sport praktikuje.

V roce 2014 jste si šel pro první cenu v anketě Sportovec Jihomoravského kraje jako vyjukaný mladík, teď už působíte klidně. Zvykl jste si na obecenstvo?
Většinou jsem někde v šortkách a zablácený nebo v prachu pod skalama. Už jen dát si na sebe sako a jít někam do společnosti mi bylo dřív nepříjemné, moc jsem se v tom necítil. Na to jsem si trochu zvykl.

Už je to příjemné?
Může to být i relativně příjemné, ovšem nepříjemné může být zorganizovat tréninkový čas, abych zrovna byl ve správný moment na správném místě.

Na konci srpna jste vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost ve francouzském Briançonu. Máte jasno o dalším kalendáři závodů?
Proběhl první a poslední světový pohár, další v programu nejsou. Máme ještě plánované mistrovství Evropy na konci listopadu v Moskvě. Uvidíme, zda proběhne. Rozhodně nezahálím a věnuji se dlouhodobé olympijské přípravě, mám ještě velké rezervy v určitých disciplínách a fakt, že se olympiáda odložila, mi do určité míry může pomoct, abych je odstranil. Týká se to samozřejmě nejslabší disciplíny rychlosti, ale určitě mám velké rezervy i v boulderingu. Když je odstraním a bude větší pravděpodobnost dobrého umístění i v boulderingu, nebudu tak závislý na tom, co mi stavěči připraví.

V boulderingu se hodnotí počet vylezených úseků za určitý čas. Kde vidíte nedostatek?
Stylů lezení v boulderingu je hrozně moc. Spousta mi velmi sedí a mám v nich velkou šanci vyhrát. Ale budu to mít těžké, když zrovna bude rozhodující boulder ve stylu, který mi nesedí, kde jde spíš o koordinaci a dynamiku. V tom je naprostý expert japonský favorit Tomoa Narasaki. Nechci spoléhat na náhodu nebo štěstí, že mi zrovna bude rozhodující boulder sedět. Chci si co nejvíc zvýšit pravděpodobnost.

Obtížné jsou pro vás bouldery, které se musejí překonávat víc dynamicky?
Japonec je dynamicky velmi dobře vybaven. Myslím, že to má do určité míry v genech. Celou svou kariéru se věnuji hlavně lezení na skalách, které je už z principu daleko statičtější. Někdo by řekl techničtější, ale spíš je to jiný druh techniky. V lezení na obtížnost máme šestiminutový časový limit a lezu téměř nejrychleji ze všech, ve velmi těžké cestě jsem relativně rychlý, přesný a dokážu dobře přečíst, kam mám dát ruku, nohu. Neztrácím tam ani desetinku, ale v rychlosti se bavíme úplně o něčem jiném.

Není vám to tak blízké?
Část boulderingu, která vyžaduje naprostou dynamiku a velkou koordinaci, ani neexistovala, když jsem byl teenager. Takové bouldery se nestavěly, nebyly ani dobré prostory, co se týče umělých lezeckých stěn, ani na to firmy ještě nevyráběly vhodné chyty. Před patnácti lety se používaly maximálně velikosti dlaně, dneska se používají chyty, které můžou mít dva krát dva metry. To umožňuje stavěčům vymýšlet velmi koordinačně náročné a dynamické bouldery, protože už mají nástroje, které je dají stěnu.

Adam Ondra
Narozen: 5. února 1993 v Brně
Sportovní úspěchy:
zlato na MS v obtížnosti 2014, 2016 a 2019, MS v boulderingu 2014
stříbro na MS v obtížnosti 2009 a 2018 a v kombinaci 2018, MS v boulderingu 2011 a 2016
bronz na MS v obtížnosti 2011 a 2012
vítěz SP v obtížnosti 2009, 2015, 2019, 2020
vítěz SP v boulderingu 2010
Další úspěchy:
v roce 2017 přelezl v norském Flatangeru linii Silence, které navrhl dosud nikdy nepoužitou klasifikaci obtížnosti 9c
v roce 2016 provedl na masivu El Capitan v Yosemitech druhý volný přelez cesty Dawn Wall – nejtěžší bigwall na světě o 32 délkách vylezl za osm dnů
v roce 2017 obdržel Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského, nejvyšší ocenění Českého olympijského výboru

Cítíte v lezení na rychlost dostatečné zlepšení, abyste příští rok pomýšlel na olympijský úspěch v trojkombinaci?
Vím, že v rychlosti se můžu zlepšit. Pro mě bude úspěch, když v rychlosti jako samostatné disciplíně nebudu poslední. Jsem realista. Když postoupím do olympijského finále, což je osm lidí, a v součinu nebudu mít osmičku, ale šestku, budu super spokojený. Stejně však nemůžu vypustit trénink na ostatní disciplíny, protože třeba v mé nejoblíbenější lezení na obtížnost je hrozný rozdíl. Pokud bych měl místo jedničky dvojku, už je to v součinu špatné. Jednička téměř zaručuje medaili.

Takže když vyhrajete jednu disciplínu, máte medaili?
Strašně záleží na výsledcích ostatních, ale je velká šance, že bude aspoň medaile. Jsem v situaci, že musím vyhrát obtížnost a potom ideálně vyhrát nebo být do třetího místa v boulderingu.

Jak se vám daří skloubit trénink všech tří disciplín v olympijské kombinaci?
Mám výhodu, že jsem už dřív dokázal skloubit trénink na obtížnost a bouldering. I když na obtížnost je třeba vytrvalost a na bouldering čistá krátkodobá síla, můj relativně rychlý styl lezení v obtížnosti předurčuje, že spíš stavím na čisté síle, preciznosti a efektivitě pohybu. Tudíž už dlouho vím, jak skloubit tyhle dvě disciplíny, ale trénink rychlosti je největší oříšek. Myslím, že jsme letos společně s trenérem přišli na to, že forma tréninku funguje. To jsem si potvrdil na Světovém poháru ve Francii, který sice byl jenom v obtížnosti, ale rozhodně jsem se nezaměřoval jenom na ni. Vím, že v ten moment jsem byl ve velmi dobré formě na všechny disciplíny, přesto jsem v jednotlivé poměrně výrazně vyhrál.

Začala vás rychlost aspoň trochu bavit?
Nejvíc mě asi baví synergie, že některé věci, které dělám v sušším tréninku na rychlost, fungují třeba i v boulderingu, což je skvělé.

Odklad olympiády vám sice pomůže v tréninku, ale zase oddaluje dobu, kdy se vrhnete na své oblíbené skalní lezení. Jak to vnímáte?
To mi vadí hodně. (úsměv) Ale už jsem se s tím nějak smířil. Kdyby olympiáda byla před měsícem, nikdo by mě teď na závodech nějakou chvilku neviděl. Opravdu bych byl na skalách, kde mám spoustu dalších cílů.

Lezete teď po skalách?
Lezu, ale jen tolik, abych se nezbláznil z tréninku na umělé stěně. (smích) To znamená, že několikrát do měsíce rozhodně na skalách jsem. Je to spíš na udržování zdravého psychologického stavu.

Čistíte si hlavu?
Ano. Rozhodně teď vím, že do olympiády nemám čas třeba na další 9c, protože vylézt takovou cestu trvá spoustu času. Hryzalo by mě svědomí, že jsem do olympijského tréninku nedal všechno.

Po olympiádě vás lákají další cesty, jaké nikdo nevylezl. Kolik jich může být?
Skal na světě je spousta a možností, kde cesty vytvořit, je taky spousta. Samozřejmě obtížnostní stupnice není uzavřená a může být někdy v budoucnu cesta 9c+, popřípadě 10a. Myslím, že 10a už nikdy nevylezu, ale 9c+ možná někdy ano.

Proč byste 10a nevylezl, když jste jako první na světě v norském Flatangeru vylezl cestu 9c?
Už je to o strašně moc těžší. Zdá se, že to je jen písmeno či plus, ale rozdíly jsou opravdu velké. Je to asi stejně pravděpodobně, jako kdyby běžel Usain Bolt a stáhl světový rekord o další tři desetiny. Taky se zdá, že tři desetiny jsou málo, ale v běhu na sto metrů je to strašně moc.

Takže si nevěříte na 10a?
Taková cesta je teď imaginární, ale pokud má obtížnostní stupnice pokračovat v nastaveném trendu, takže rozdíly mezi jednotlivými klasifikacemi jsou fakt velké, už se nikdy dostatečně nezlepším, abych vylezl něco o tak strašně moc těžšího.

Kvůli věku už se nemůžete zlepšit?
Nevím, k čemu bych to přirovnal. Úplně stejně to má třeba skokan do dálky, když je v sedmadvaceti téměř na vrcholu kariéry, tak asi ví, že se může zlepšit o pár centimetrů, ale nezlepší se o půl metru.

Cesta 10a je těžší, nebo nebezpečnější?
O nebezpečí nejde. Když se bavíme o sportovních cestách a jejich nejvyšších obtížnostech, jsou bezpečné. Jen je to prostě o hrozně moc těžší. Může to být dáno různými faktory, cesta je třeba delší nebo jsou tam samostatně těžší kroky. Obtížnost jednotlivých kroků zase může být daná třeba tím, že jsou chyty téměř mikroskopické a skoro je nevidíte. Nebo ani nemusí být tak špatné, ale jsou strašně daleko od sebe, tudíž je to dynamické.

Obtížnost si ovšem vyhodnocujete sám…
Zdá se být divné, že nemáme žádné rozhodčí, a opravdu řeknu zrovna já, že cesta má takovou klasifikaci. Je to na základě zkušeností, vylezl jsem většinu cest obtížnosti 9b+, také většinu cest 9b, takže mám s čím srovnávat. Tahle cesta mi připadala výrazně těžší než všechny 9b+ a třeba vím, že mi ještě svým stylem velmi sedí, takže využívám svoje přednosti. Zkoušel jsem to nejdéle, takže v případě cesty Silence jsem měl odvahu říct, že to je 9c. Kdokoli může přijít, vylézt ji a třeba říct: To ses, Adame, pěkně spletl, tohle je 9b.

Co by to znamenalo?
Je to fakt nepravděpodobné, protože kdyby se mi to stalo, je to hrozná ostuda. (směje se) Obtížnosti cest se mění, většinou plus minus jeden stupeň. Moc se nestává, že by se z 9b najednou stalo 8c+. Pokud se to stává, spíš někdo přijde na snazší řešení problému, je tam třeba jeden chyt, který jsem ignoroval. To se mi stává relativně často, protože když udělám prvovýstup obtížnosti 8c, není pro mě až takový problém. Jednou se kouknu, něco očistím a vylezu, ale už tam nestrávím dny či týdny, abych dělal podrobnou inspekci všech chytů. Často si některého chytu vůbec nevšimnu, protože to udělám jinak, a třeba další přelezci řeknou, že to je lehčí cesta. Ale spíš proto, že jsem něco přehlédl v rychlém přelezu.

Chcete vyrazit například do Grónska, co vás tam láká?
Také v lezení na skalách jsou podobně jako na umělých stěnách různé disciplíny. I tam se dá provozovat bouldering, tedy lezení bez lana jen do malé výšky s matrací pod sebou, nebo normální sportovní lezení jako 9c. Každá sportovní cesta na světě má svoji klasifikaci. Ale 9c se dá momentálně vylézt jenom v místě, které je dobře přístupné, člověk si to může spoustakrát zkoušet, je to nízko nad zemí. Ovšem vylézt 9c v tisíci metrech nad zemí, když tam člověk musí nějakým způsobem dolézt, na to zatím nikdo nemá. Dá se třeba lézt obtížnost 9a, která je pro mě nad zemí relativně snadná, ale vylézt ji v únavě vysoko nad zemí, to je něco úplně jiného. Tohle mě docela láká a ještě to posunout třeba do míst mimo civilizaci jako v Grónsku je kombinace sportovna a dobrodružství.

Takže zároveň poznáte neprobádané místo a také najdete novou cestu?
Láká mě obojí, jen se tam podívat i dobrodružství. Člověk takovou cestu nedělá seshora. Když se bavíme o sportovním lezení, vyjde na vrchol skály, proslaňuje cestu, prvně si tam dá jištění, všechno úplně očistí. První dny vůbec nechápe, po čem se tam má lézt. Ale v takové náročné stěně se z etického důvodu musí prvovýstup udělat odspodu. Vesměs se nepoužívají nýty, tedy vrtané skoby, což je bezpečně certifikované jištění, které vydrží několik tun, ale používají se vlastní jistící prostředky, které člověk zakládá do trhlinek. Už musí mít zkušenosti, aby zhodnotil, že tohle jištění je zrovna dobré a může si do něj pořádně odskočit, nebo ne. Sportovní lezení je soustředění jenom na výkon, ale v těchto větších stěnách je jak objevný, dobrodružný charakter, tak jde taky o psychickou stránku, protože už to může být i objektivně nebezpečné. Zase záleží na zkušenostech, jak si to člověk odjistí.

Dobrodružství je vám blízké?
Určitě. Třeba lezení na osmitisícovky mě neláká z důvodu, že se tam těžko posouvá obtížnost bez přijetí až přílišného rizika. Neláká mě až tak lezení ve sněhu a ledu, nejvíc mě opravdu baví lezení s holýma rukama, protože s nimi je vždycky chyt jiný. Jakmile člověk chytá cepín, je to pořád stejný chyt. Když leze člověk holýma rukama, každý krok, každý chyt a každá cesta je úplně jiná. Lezení s cepíny a mačkami je do určité míry dost monotónní. Plus obecně lezení na osmitisícovky je fakt nebezpečné.