Co byste udělala, kdyby taková situace nastala?

Šla bych do toho a třeba si urvala ruku. (smích)

Pomohly vám i šťastné sedmičky?

Máte pravdu, jsou tam. Jedna na čísle a dvě ve výkonu. Zajímavé.

A také jste konečně našla svůj typ oštěpu, který vám v kvalifikaci chyběl, že?

Vše se vyřešilo. Byla to trochu chyba pořadatelů a malinko i firmy Nordic, která mu udělala nový design. Já samozřejmě hned nezačnu zkoumat značky všech oštěpů, tudíž jsem ho nepoznala. Měl fialovou spirálu a normálně mívá oranžovou. Byla to i moje chyba, uznávám.

Nakonec jste jím však vyházela světové zlato.

Zkoušela jsem i ten z kvalifikace, ale nejdál jsem hodila s tímhle karbonem. Zjistila jsem, že ho mám v ruce, že letí.

Doletěl až na metu národního rekordu…

Schovávala jsem si osobák celou sezonu, i když se říkalo, jak budu házet daleko. Ale byla jsem si jistá, že musí přijít tady. Před zraky mého přítele Lukáše.

To on byl ten utajovaný talisman, o kterém jste mluvila před odletem do Ósaky?

Ano, byl to skvělý tah. Vůbec jsem se s ním nenudila. Odvedl mě od nervů ze závodů. Dlouho jsme o tom uvažovali. Není to tu nejlevnější a vlastně si to platíme. Jenže já jsem tušila, že se nám to vyplatí.

Poslední pokus soutěže jste házela už se zlatou jistotou. Jaké to bylo?

Všichni říkali: Už se raduj, ale já si chtěla ještě hodit jako světová šampionka, měla jsem obrovskou chuť. Škoda, že mě nenechali hned, protože jinak by oštěp letěl strašně daleko, byla jsem nabuzená. Zadrželi mě kvůli desetibojařským čtvrtkám (400 m). V tu chvíli jsem se nemohla ani radovat ani hodit. Vyprchalo to.

Jak vám to zní - mistryně světa?

Hrozně. Prostě to není možný. Na stupních vítězů budu brečet jako želva. Jednou jsem tu slyšela hrát německou hymnu. Myslela jsem si: Tuhle na bedně slyšet nechci. Nevím, co budu dělat, až tu českou uslyším. Ale doufám, že jsem udělala velkou radost hodně lidem, mým kamarádům. To je to nejhezčí.