Lvi Praha – Fatra Zlín
Utkání 8. kola volejbalové extraligy. Kdy? V sobotu 23. listopadu od 18 hodin. Kde? Ve Sportovní hale Lužiny (Bellušova 1877, Praha 13).

Copak do té tašky ještě patří? Štrúdl! Jak jen mohla zapomenout? Po něm by se ti její chlapi přece utloukli. – Podobné myšlenky se budou v sobotu nad ránem rojit v hlavě Renaty Šulcové. Útulný byt ve starobylé Litomyšli ovládne neklid. Těch povinností… Na tatínka Pavla, kouče tamních volejbalistů, čeká důležitý mač s Kerharticemi. A na maminku Renatu, hrající trenérku žen, derby se Svitavami. Teprve pak přijde na řadu bleskový přesun do České Třebové a přestup na vlak. „Snad všechno stihneme. Ale nejpozději v půlce prvního setu budeme na Lužinách,“ slibuje paní Renata.

Z předešlého odstavce se zdá, že Marek s Radimem nemohli kratochvíli nad vysokou sítí uniknout. Jejich cesta k ní však nebyla přímočará. Pravověrní milovníci volejbalu, zakryjte si oči! „Oba kluci začínali s fotbalem,“ prozradí maminka. „To nám přišlo jako ideální. Naučili se tam obecné základy sportu, disciplíně… Talent pro míč měli velký. Máru i Radima doslova fascinoval.“ Litomyšl není velké město, a náhodou se stalo, že volejbalisté požádali o výpomoc. „Bylo jich málo. Povolali Marka a ten nezklamal. Měl to zkrátka v sobě,“ líčí. A Radim? „Pokud už vedete jedno dítě na trénink, je pro vás jednodušší dát tam obě.“

A nastal rozkvět litomyšlského volejbalu. Městský zpravodaj Lilie v červnu 2013 nadšeně napsal: „Starší žáci přepsali dějiny naší odbíjené. Na mistrovství republiky obsadili čtvrté místo. Předváděli vynikající hru, podloženou neutuchající bojovností, kterou zaujali i přítomné odborníky. Nechybělo mnoho a přivezli některý z cenných kovů.“ No, byla to taková „Šulcova jedenáctka“: trénoval ji Pavel, nahrávkou usměrňoval Radim a v jejím útoku řádil Marek. Právě kapitán výběru byl vyhlášen i nejlepším hráčem šampionátu.

Co z toho vyplývá? Bratrům Šulcovým začala být rodná hrouda malá. Marek to vzal za studii i volejbalem přes Brno do Prahy, Radim přímo do Zlína. Oba se prosadili i do kadetských a juniorských reprezentací. „Samozřejmě se nám s tátou stýskalo. Když ale víte, že vaše děti dělají něco, co je baví a jsou šťastné, nejsou vaše pocity ani trochu podstatné,“ říká paní Renata. „Hlavně oni to měli těžké. Odjet v patnácti na měsíc z domova, pak na víkend do Litomyšle. Nikdy si ovšem nepostěžovali,“ zdůrazňuje. „Jsme na ně pyšní. Jsou to dobří lidé i sportovci. Radim je trpělivější, Mára je zase otevřenější. A chytří jsou oba po tatínkovi.“

Ten měsíční cyklus se u Šulcových nějak vžil. Poslední setkání celé rodiny před Vánocemi přijde na řadu právě o následujícím víkendu. Než ale dojde na krájení štrúdlu, je třeba odehrát extraligové utkání. „Kluci na sebe slyší, určitě už se hecují. Na večeři po zápase vždycky posloucháme, kdo koho zablokoval, vykoupal…,“ prozrazuje paní Renata. Dost možná ji na Lužinách zaslechnete. „Sama nekřičím, ale když mě strhne dav, tak si zafandím,“ přiznává. Toto tvrzení mohou údajně potvrdit oba bratři. „Prý mě slyší, jak jen vejdu do haly,“ směje se. „Já si přitom hlavně říkám – ať se klukům daří a nezraní se.“