Jeho děda ze západoafrické Guiney se léčil v Poděbradech. Po návratu do Conakry vylíčil synovi Českou republiku jako báječnou zemi.

„Táta neudělal nic jiného než že se vydal do České republiky. Rozhodl se studovat ČVUT v Praze, kde se seznámil s mamkou, studentkou architektury,“ poodhaluje Patrick Samoura. 

Narodil se do té správné rodiny… Oba rodiče jsou sportovně založení a shodou okolností hráli basketbal. Jenže to nebylo tak, že by malý Páťa trávil veškerý čas pod bezednými koši. A tak zasáhla další náhoda.

„Basketbal jsem si vybral náhodou. Strejda mi koupil konzoli Playstation 2 a já si v obchodě s hrami vybral basketbal. Hraní mě natolik bavilo, že jsem se přihlásil do klubu u nás v Berouně,“ vzpomíná Samoura.

Síla, rychlost a obratnost

Vzhledem k fyzickým dispozicím sportovců tmavé pleti si nemohl vybrat lépe. „Mohu být jen rád za to, že jsem dostal do vínku sílu, rychlost a obratnost. Nicméně bych neřekl, že jsem výjimečně atletický. Tedy oproti Američanům, co hrají v USA. Jsem na takové střední úrovni,“ směje se.  

Další jeho kroky vedly do české bašty mládežnického basketbalu. V USK Praha vydržel doteď. „Patrick je obrovský dříč. Výjimečná osobnost z hlediska cílevědomosti a pracovitosti. Vyznával přesně ty hodnoty našeho mládežnického programu. Týmový hráč, který se hlásí ke klubu a rád se vrací,“ říká trenér Petr Jachan, který s ním prošel všechny kategorie dorostu.

Samoura se utábořil v mládežnických reprezentacích, ale český rybník se mu už zdál příliš mělký. A tak vyměnil Kooperativa NBL za americkou štaci. Vydal se studovat na Junior College. „Chtěl jsem zkombinovat studium s basketbalem. Zároveň jsem potřeboval vyšší soutěživost mezi hráči,“ vysvětluje své pohnutky. 

Jeho plány absolvovat školu bez přerušení zhatil covid. Po roce se ale vrátil domů jiný Patrick Samoura. „Americká mise mi otevřela oči, jak může být basketbal rychlý a fyzický. Je ohromně těžké tam driblovat a pak se dostat do nějaké střelecké pozice.“  

Sovy ale svůj pilíř zase ztratily. Už po základní části. Samoura se vrátil dokončit započaté dílo. „Na Junior College jsem mohl být jen dva roky. Potřeboval jsem titul, abych mohl přejít na univerzitu. To už mám splněno,“ podotýká.

Chytit šanci za pačesy 

Zatímco reprezentační výběry mládeže jsou u nadějných hráčů povinností, tak ne každému se povede plynulý přechod do dospělých. Jenže Ronen Ginzburg ho povolal do přípravy pro olympijskou kvalifikaci. „Beru to jako zkušenost, zároveň chci chytit šanci za pačesy. Chci vyhrávat a zajistit si Kanadu bych považoval za jednu z mých osobních výher,“ zasní se. 

Nebude se však hroutit, když na závěrečnou dvanáctku nedosáhne. „Budu na sobě dál tvrdě makat a pokusím se prodrat na další velkou akci. Třeba na domácí Eurobasketbal,“ má jasno české křídlo. 

A kam pod koši míří v budoucnu? Symbolicky pro sport vysokých mužů. „Chci ze života vytěžit maximum. Pokud budu mít příležitost, rád bych si zahrál NBA. Cíle mám veliké, uvidíme, kam mě talent a píle dovedou,“ přemítá Samoura.