Ještě loni běhala maraton, ale letos se v Poděbradech na mistrovské dvacítce zlepšila o šest minut a porazila slavnou Anežku Drahotovou.

O chůzi uvažovala už před časem, ale cesta ji zavedla jinam. „Dostala jsem se k ní až letos na soustředění v Malaze. S obavou jsem oslovila trenéra Pitáka, jestli to není v mých letech utopistická myšlenka,“ vypráví devětadvacetiletá žena.

„Jde hlavně o zvládnutí techniky, což zatím plně nenastalo,“ poukazuje Ivo Piták, který přivedl do světové špičky zmíněnou Drahotovou. „Tereza není vychozená. Většina soupeřek má v nohách několikaletý trénink a tisíce kilometrů.“

Úsměvné začátky

Prvním sportem rodačky z Brna bylo plavání. Pak ji uchvátily akvabely a dotáhla to do reprezentace. To samé se jí povedlo v triatlonu, ale přesto změnila sport. Vybrala si maraton a na českém šampionátu získala po jednom stříbru a bronzu. Na silnici ale nezůstala. Pochopila, že se nenarodila s běžeckým kotníkem a k olympijskému snu by přes maraton cesta nevedla.

Na jaře ji chůze bavila, ale nešla jí. „Začátky byly těžké a myslím, že to bylo až úsměvné. Chodecká technika byla pro mě nepřirozená a pohyb pánví jsem se učila i na otáčivé rotaně,“ usmívá se členka AK Olymp Brno, pro niž byly nedávné Poděbrady prvním větším mezinárodním vystoupením.

V nové disciplíně se rychle rozkoukala a zařadila se do tuzemské špičky. Tereza se domnívá, že jí k tomu pomohla pestrá sportovní minulost a všestrannost.

„Objemovou přípravu jsem zvládla i proto, že se velká část odehrávala na kole i v bazénu. Akvabely i triatlon byly tvrdou školou.“

Oproti běhu spočívá odraz v chůzi v něčem jiném. „Zatímco běžec se odráží z kotníku, chodec začíná odraz po došlapu na propnuté noze. Z kotníku pak víceméně jen tolik, co dovolí rozhodčí,“ upozorňuje zkušený kouč. U vytrvalce jde o ochotu pracovat a aby vydržel fyzicky i psychicky.

„Tereza se v chodeckém pohybu docela našla, i když se mi zkraje zdálo, že se ho nenaučí. Časem to ale dokázala zlomit,“ chválí ji Ivo Piták.

Přáním Terezy je splnit ostrý limit na 20 kilometrů a dostat se na olympiádu. K tomu jí po poděbradském čase chybějí 2:54 minuty. Je optimistkou. I přesto, že má rezervy, věří, že je to reálné.

Kvůli olympiádě je prý ochotná se zničit

„Nepracují mi správně paže. Mám je vysoko a divně s nimi mávám. To mě zpomaluje. Kromě techniky je potřeba přidat v objemu i kvalitě. Posunout osobní rekord bych chtěla v prosinci, ale útok na olympijský limit (1:31:00 pozn. red.) přijde na řadu asi až na jaře,“ uvažuje.

„Pohyb nemá srovnaný. Rukama si vlastně pomáhá, aby se vešla do kroku,“ vysvětluje Piták. „Je to ale jen jedna z chyb, na kterých je potřeba zapracovat. Po zlepšení techniky může klidně zrychlit o dvě až tři minuty.“

Chodecký expert má ovšem jednu obavu. Jedná se o Terezinu zarputilost. Považte, je schopná jít přes závit a nepřiznat bolest.

„Chce do Tokia tak moc, že je ochotná se kvůli tomu zničit. Vysvětluju jí a doufám, že ne marně že k tomu, aby závodník podal odpovídající výkon, musí být v první řadě zdravý. To je důležitější než ujít v tréninku o pár kilometrů víc,“ pokyvuje hlavou.

„Trenér mě někdy musí brzdit,“ přiznává Tereza Ďurdiaková. „Ale spolupráce mi vyhovuje. Jsem ráda, že mám nad sebou někoho, kdo mě ohlídá,“ dodává.

Co myslíte, dotáhne to do Tokia?