Češi jsou vlastenci, jen když vyhráváme ve sportu… Tuto větu pronesl prezident republiky Petr Pavel ještě v době, kdy působil jako generál. Také se traduje, že Češi žijící v zahraničí jsou většími vlastenci než ti doma. Oboje se tak trochu dotýká Tomáše Satoranského, nejlepšího českého basketbalisty poslední desetiletky. V prvním případě díky němu ve sportu, konkrétně basketbalu, Česká republika vyhrává. A tím, že už léta měl, či ještě má, přechodný domov ve Španělsku či Americe, tím více je oddaný své rodné zemi. Když mu to zdravotní stav dovolí, nevynechá jedinou akci, jediný zápas národního týmu. Vlastně i když mu to zranění nedovolí. S nadsázkou se dá říct, že by chtěl reprezentovat, i kdyby odskákal utkání na jedné noze.

Stačí si vzpomenout na patálie kolem jeho kotníku. Necelých čtrnáct dní před zahájením domácího EuroBasketu si vážně pošramotil pro sportování obecně tolik důležitou část lidského těla. Jeden by šampionát zabalil, protože do startu scházelo čtrnáct dní. Saty se ale zabejčil. Ne jenom kvůli sobě a příležitosti, která se nenaskytne za celou kariéru, tedy zahrát si na evropském vrcholu před vlastními diváky. Cítil zodpovědnost za tým, spoluhráče, trenéry a všechny lidi kolem nároďáku. A především za svoje Česko. Však také dělal psí kusy, aby kotník nějak vrátil do hry. Na vlastní, a ne zrovna levné, náklady povolal ze svého bývalého působiště Washingtonu vyhlášeného fyzioterapeuta, aby ho dal v rekordním čase do kupy. Rozhodně nebyl pro mistrovství Evropy stoprocentně fit, spíše tak padesátiprocentně. Proto vydřený postup ze skupiny byl pro něj možná větším osobním úspěchem než šestá příčka z mistrovství světa v Číně.

Čeští basketbalisté zdolali v bouřlivé atmosféře pardubické enteria areny Velkou Británii.
Český lev zakousl britského. Basketbalisté zdolali Ostrovy a srovnali bilanci

Po evropském šampionátu se vrátil z NBA do Barcelony. Nejen do špičkového klubu, ale také k účastníku Euroligy. Tedy soutěže, jejíž vedení bylo minimálně pět let na kordy s výborem Mezinárodní basketbalové federace, nejvyšším orgánem v tomto sportovním odvětví. Čeští fanoušci se pomalu loučili s vidinou, že ještě svého oblíbence někdy uvidí v kvalifikačních zápasech. Protože jen ty jsou vstupenkou na velké akce a bez muže s osmičkou na dresu jsou vždy vyhlídky v mlze. Stačí si vzpomenout, jak dopadla kvalifikace na loňský světový šampionát nebo předolympijská kvalifikace. Zpráva, že se dvě basketbalové vrchnosti dohodly, zapůsobila jako balzám na duše všech příznivců oranžového míče a bezedných košů. S největší českou hvězdou by mohly zase přijít úspěchy jako postup na Evropu, svět a třeba i olympijské hry.

Naději jim zavdal hned v prvním okně bojů o postup na šampionát starého kontinentu. Bez váhání přijal pozvání nového trenéra. Navzdory tomu, že u katalánského zaměstnavatele má ostře nabitý program. V Řecku to ještě nebyl Saty z dob své největší slávy. Vše si vynahradil v Pardubicích proti Velké Británii, když stačil mezi oběma zápasy trochu zrelaxovat. Co si budeme povídat, nebýt jeho, tak Lvi neporazili ani ostrovany. To je přesně to, co český basketbal a Česká republika potřebují k vítězení. Tomáše Satoranského, který je zdravý a odpočatý. Pak přijede vždy. Jemu totiž pojem vlastenectví, na rozdíl od některých sportovních kolegů, a stačí zůstat v kabině Barcelony, i prostých občanů, rozhodně není cizí…