Johan Bruyneel, manažer týmu Astana, stojí v čele „povstání“ za ponechání týmových vysílaček v uších cyklistů. Pro revoluční krok, který má ze závodění zase udělat závodění a ne jen taktické hrátky manažerů v doprovodných vozidlech, se rozhodli pořadatelé Tour de France.

Experiment plánují na zítřejší 10. etapu mezi Limoges a Issodunem a 13. horskou z Vittelu do Colmaru. Bez dvou (francouzských) týmů podepsali petici podporující zachování vysílaček všechny ekipy.

„A co když řeknou ne?“ ptal se reportér.

„A co když řekneme ne my?“ odvětil Bruyneel o možnosti stávky závodníků.

ASO i s ředitelem závodu Christianem Prudhommem si ale za svým rozhodnutím stojí. Svolení dostaly i od Mezinárodní cyklistické unie UCI.

„Tour de France ale rozhodně není místem pro experimenty nebo testování,“ nechal se Bruyneel slyšet v rozhovoru pro New York Times. „Myslím, že nejdřív by se to mělo zkoušet na trénincích nebo menších závodech. Takhle nelze tak vážný zásah akceptovat.“

Christophe Marchadier, mluvčí ASO, obhajuje pokus tím, že francouzský šampionát, který předcházel start Tour, se taky odzávodil bez vysílaček. A bez problémů. „Je to cyklistika jako za starých časů, závodníci zase budou víc o závodění přemýšlet,“ říkal. „Nebudou jen slepě poslouchat příkazy.“

Jenže druhou stránkou zákazu vysílaček je ohrožení bezpečnosti pelotonu, jezdci by se třeba nedozvěděli o nástrahách na trati. V závodě takové velikosti velký hendikep…

„Při Tour je na silnici spousta lidí, objeví se nehoda nebo kamion u cesty, olej na vozovce. Vysílačky nám můžou zachránit kůži,“ bojoval za jejich zachování i Němec Jens Voigt. „Mohli bychom třeba jet dva dny bez přileb. Co vy na to? Nebo dva dny, kdy bychom si přestřihli lanka k brzdám.“

Cyklisté závodili bez rádia do poloviny devadesátých let. Předtím musel manažer se svým vozem přijet až k závodníkovi a svoje taktická přání na něj halekal. Každý doprovodný vůz měl jiný zvuk klaksonu a jezdec tak věděl, že se má dostavit na poradu.