Bílek před jedenácti lety prokázal velkou vůli, když se navzdory nepříznivému zdravotnímu osudu postavil do branky proti zdravým protihráčům. „Vůbec mi to nešlo, ale motivem bylo ukázat všem, kteří vedou nějaký svůj boj se zdravím, že je potřeba bojovat, aby si mohli splnit své sny,“ říká muž, kterého pravděpodobně znáte jako autora řady článků Deníku. Mimochodem, byl vyhlášen jako nejúspěšnější sportovec Teplicka za rok 2012, doma má trofej za deváté místo.

Dokázal jste si vůbec před transplantací představit, že po ní budete nejenže žít normálně, ale dokonce i sportovat?
Když mi bylo v poslední fázi osmiletého čekání na druhé srdce zle, tak jsem měl v hlavě především to, že budu konečně normálně žít, že ujdu bez zastavení sto metrů a víc, že se budu moct napít více než půl litru vody denně a tak podobně. Na sportování myšlenky nebyly. Ale před tím jsem si říkal, že pokud to půjde, vlezu si do branky a zkusím to. 

Přešticím dal sbohem. Fotbalista David Štípek bude od jarní části působit v německém Astu.
Fotbalu jsem obětoval celý život, říká Štípek. Přednost má rodina a Německo

Necelé čtyři roky po úspěšném zákroku jste chytal za Balticfloru. Jak se to seběhlo?
Nechytal jsem za áčko, ale za béčko, které hrálo okresní přebor. Později se dokonce stalo céčkem. Tehdy jsem Balticfloře pomáhal s ligovou prezentací, měl jsem tam spoustu známých a kamarádů, s nimiž jsem si byl blízký nejen po pracovní stránce. A protože jsem byl od malička sportovec, byť jsem kvůli nemocnému srdci pořádně sportovat nesměl, táhlo mě to na hřiště. Chtěl jsem si zkrátka naostro vyzkoušet to, na co jsem si dítě hrál za barákem. To, že se to povedlo, bylo pro mě velkým úspěchem.

Vždy jste chtěl být brankář?
Ano. Ve fotbale i v hokeji. Ale nešlo to, nemocné srdce by pravděpodobně tréninkové tempo nedávalo. Mohl jsem si jít zahrát s kamarády za barák, to bylo velké dobrodružství. U sportu jsem byl ale jako fanoušek, později jako novinář.

Zdroj: Youtube

Bylo náročné zvládnout přípravu na zápas po fyzické stránce?
Pro mě to bylo hodně těžké. Transplantaci srdce jsem prodělal v roce 2008. Pomohla mi, ale tělo na nějaké sportování připraveno nebylo. Sice jsem měl díky tomu chytání v dětství nějaké grify a reflexy, ale zdravým klukům, kteří odmalička sportovali, jsem se vyrovnat nemohl. Nestačil jsem fyzicky, ulevoval jsem si na tréninku. A musím přiznat, že jsem se neuměl dobře fyzicky připravit, abych s ostatními držel krok.

Dopadlo to dobře, ne?
Nějak jsem se do toho dostal a 14. ledna 2012 jsem se postavil do branky Balticflory. Byl to zápas proti FC Barsa Teplice. Kuriozitu přijely natočit Nova i Česká televize, v hale bylo asi 150 fanoušků, tolik lidí chodilo na slabší ligové duely. Atmosféra byla parádní, vyhráli jsme 8:5.

Předpokládám, že jste si takovou slávu náramně užil.
Byla to paráda, i klub tím žil. Mám na památku fotky, videa. A vzpomínky v hlavě. Vážím si toho, že jsem mohl chytat a vyzkoušet si sport konečně i z druhé strany.

Fotbalový ples MFK Trutnov 2023 v Uffu
Gránský, Klus i vítězka Star Dance. Fotbalový ples v Trutnově byl plný hvězd

A jak vám chytání šlo?
Abych byl upřímný, tak to nebylo dobré. Musím poděkovat spoluhráčům, kteří byli zvyklí na jiné brankáře, na jiné výkony. Byli tolerantní a věděli, že za tím je něco víc než sport.

Byl jste v brance jen na jeden zápas?
Představte si, že mě v brance nechali, tak hodní na mě byli! Když pak bylo play off a hrálo se o titul, tak chytali lepší, ale pro mě bylo skvělé být součástí týmu, nasát atmosféru, užít si vše, co k tomu patří. Na konci sezony jsme slavili mistrovský titul, to byl ještě větší zážitek. I když jsem se o něj nezasloužil na hřišti, tak jsem slavil snad nejvíc z celého týmu. (úsměv) A pak jsem pokračoval další dvě sezony.

Na co z té doby nejraději vzpomínáte? 
Na tu partu. A co se týče samotných zápasů, tak na zápasy, kdy jsem něco chytil, kdy jsme vyhrávali. V jednom utkání se mi dokonce jako brankáři povedlo dát gól ze hry; spoluhráč mi parádně nahrál před prázdnou branku a mohl jít slavit. (smích)

Zdroj: Youtube

Prý jste se ale našel v hokejbalové brance.
Ano. Obnovili jsme s kamarády náš někdejší hokejbalový klub Wizards Krupka, přihlásili jsme se do okresní soutěže. S lapačkou a vyrážečkou mi to šlo líp, cítil jsem se jako ryba ve vodě. Sice to bylo fyzicky daleko náročnější, často jsem byl po zápasech úplně hotový, ale splnil jsem si sen, žil jsem tím. Nyní už nechytám, klub bohužel před třemi lety ukončil pro malý zájem ostatních svou činnost. Chodím běhat a hlavně se věnuji svému synovi Štěpovi, který hraje hokej v novém teplickém klubu Huskies a který je pochopitelně teď smyslem mého života. Do branky si občas stoupnu, aby měl kluk ten správný vzor. (úsměv) 

Jste novinář. Nenapadlo vás někdy o svém příběhu napsat knihu? 
Napadlo. Ale ty špatné věci rychle zapomínám, takže si nepamatuji detaili ohledně toho, co bylo v období transplantace. Vlastně druhé narození, jak se říká, ani neslavím a nijak extra si ho nepřipomínám. Ale pokud by taková kniha byla motivací pro někoho, kdo je na tom zdravotně špatně, tak by její sepsání určitě smysl mělo a stálo by za to lovit v paměti.