Jaké jste na snímek zaznamenal ohlasy?
Byl jsem velice překvapený, kolik lidí na premiéru přišlo. Diváci vyprodali celý sál už den předem. Co jsem slyšel, lidem se film líbil. Hodně z nich za mnou po konci přišlo a mě i režiséra Marka Bureše chválilo. Dorazilo spousta známých, kteří se většinou točí kolem lyžování.

Cítil jste nervozitu, zda publikum dokument přijme kladně?
Ani ne. Věděl jsem, že režisér je umělec a mistr. Před premiérou jsem viděl asi tři čtvrtiny snímku bez hudby, takže jsem věděl, co čekat. I tak jsem tam před zahájením raději poslal jednu dvanáctku. (úsměv)

Jak zvláštní je dívat se na film o sobě samém?
Opravdu neobvyklé. Film natáčeli lidé, kteří mě znají a umějí do mě nahlédnout. Podílel se na něm i známý pedagog docent Josef Vinař, který minulý rok zemřel a jemuž je dokument věnovaný. Je zajímavé pozorovat, jak vás lidé líčí. Kolikrát mě překvapilo, že do mě štáb vidí víc než já sám do sebe.

Film tedy dopadl podle vašich představ?
Nelze být nespokojený. Natáčení odstartovalo v době, kdy jsem sbíral jednu výhru za druhou. Šlo o příjemné zpestření. Beru to jako odměnu a završení mé dlouhé kariéry.

Jak byste snímek charakterizoval?
Jde o netradiční psychologický dokument. Jsou v něm pasáže ze závodů i plno nahraných úseků. Mluví v něm i můj táta a točil se na různých místech od Ruzyně až po Alpy. Natáčení mě vůbec nerušilo.

Původně měl být o něčem jiném…
Ano, napadlo mě, že budu reprezentovat cizí stát na olympiádě ve Vancouveru v alpském lyžování. Díky kontaktům na fotbalového kouče Ivana Mráze padla volba na Kostariku a dokument měl pojednávat právě o cestě na hry. Nakonec z projektu sešlo, natáčení však pokračovalo dál.

Minulý rok jste v devětatřiceti letech ukončil kariéru. Chybějí vám závody?
Zatím ne. Byl jsem na prvním letošním Světovém poháru a vůbec mě to na start nelákalo. U lyžování však zůstávám, trénuji děti a stále se podílím na vývoji lyží na trávu.