Petře, máte za sebou iks dnů v Číně okořeněných krásným úspěchem. Už se vám to podařilo strávit? Jak vůbec tento úspěch českého basketbalu vnímáte? Jaká byla čínská mise?

Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, tak by to byla pohádka. Už tím, že jsme se na šampionát dostali, jsme splnili obrovský cíl. Basketbalová veřejnost věděla, že už postupem na šampionát jsme překročili svůj stín. Aby se všechno povedlo, potřebujete všechny hráči zdravé, aby měli formu a vše fungovalo. Bohužel jsme nemohli odcestovat v nejsilnějším možném složení, protože Honzu Veselého zraněné koleno nepustilo ani do přípravy a ani do pozdějších zápasů. Snažili jsme se dát tým dokupy, vytvořit chemii, navázat na věci, které fungovaly v kvalifikacích.

Příprava byla hodně dlouhá, odehráli jsme devět zápasů. Poslední utkání v Jižní Koreji proti Litvě ukázalo, že pokud nám to půjde a sedne, tak jsme schopni hrát úplně se všemi týmy top desítky. Šampionát začal sympatickým výkonem proti USA. Následoval těžký zápas s Japonskem, který jsme zvládli, a řekli jsme si, že naše vystoupení nebude ostudou. Historicky jsme si připsali první vítězství jako Česká republika. Poté se začaly odehrávat věci, které nelze ovlivnit. Los, zápasy, jak se odehrávaly, to vše nám začalo hrát do karet. Například dvojí prodloužení Turecko Amerika, kdy Turci ztratili vyhraný zápas. Frustrace a únava byla na nich znát. My jsme toho dokázali využít, postoupili jsme mezi šestnáct nejlepších týmů, což se vůbec nepředpokládalo.

Těšilo nás, že jedenáct set našich fanoušků bylo pořádně v hale slyšet. Věděli jsme, že pro někoho hrajeme. Chodili nám vzkazy od příznivců. Podařilo se nám je pobláznit, nejen výsledky, ale i výkony, jak jsme se k tomu postavili. Nic jsme nevzdávali. Dostali jsme se na vlnu euforie, a to už se pak nebojíte ničeho. Odehráli jsme obrovský zápas s Brazílií, který soupeři vůbec nevyšel. Najednou jsme mohli prohrát s Řeckem. Ale ani utkání s Austrálií nebylo ztracené. Utekla nám třetí čtvrtina, bylo vidět, že nám docházejí síly.

Do semifinále jste nepostoupili, ale hodně prestižně jste brali i zápasy o umístění…

Petr Czudek - Ilustrační foto.Stejnou pohádku, co jsme hráli my, prožívali i Poláci. Avšak ti měli jednodušší cestu. Když se vrátím na začátek, tak my jsme měli velké štěstí v kvalifikaci. Byla pro nás hodně hratelná. Naopak v losu na šampionát jsme měli hodně smůly. Poláci se dostali do čínské větve, měli to vcelku umetené mezi nejlepší osmičku. Díky vítězství nad Čínou se dostali tam, kde historicky nebyli. Byl jsem rád, že jsme měli mezi osmičkou soupeře, s kterým můžeme hrát, a byli jsme i mírnými favority. Zápas jsme zvládli. Vydali jsme se z toho, co nemáme. Turnaj jsme absolvovali ve velkém stylu,

Pro vás osobně šlo o velkou zkušenost? A jaká byla vaše role v týmu?

Měl jsem za úkol vést část tréninků, připravovat taktiku na soupeře a během zápasů podávat hlavnímu trenérovi servis jak jsou kluci unaveni, jakou mají minutáž, co by se mohlo změnit v obraně, v útoku. Byl jsem prostě takový ten asistent ,,servismen“.

Zajímavým faktem bylo to, že česká lavička komunikovala během zápasů anglicky…

Je to dáno tím, že hlavní trenér je Izraelec, neumí česky, jen trochu rozumí. Hendicap byl i u mě, protože já nejsem žádný velký lingvista, ale basketbalové věci jsme schopni si mezi sebou říct. Když bylo třeba, někdo další věci přeložil. Jinak basketbalová angličtina je velmi jednoduchá, navíc se v ní pohybujeme celý život. Museli jsme také mluvit anglicky kvůli Blacku Schilbovi, který česky nemluví.

Kam tento úspěch ve své kariéře řadíte?

Ať chceme, nebo nechceme, jako hráč jsi přítomen, něco hraješ, něco vyhraješ, a to jak na klubové, tak evropské úrovni. Hrál jsem na mistrovství Evropy, což byl pro mě úžasný zážitek, řadím ho hodně vysoko. Pak jsi hlavní trenér. Tam se můžeme bavit o tom, že jsem zažil Ligu mistrů, což je úžasný zážitek, a plus ligové finále. V Číně jsem byl asistent, pro mě šlo o zcela novou roli, protože asistenta jsem nikdy nedělal. Nejen jsem se učil pozorovat a pomáhat, ale i role asistenta je hodně specifická. Musíš být jako servismen, ale na druhou stranu nesmíš dát tolik informací, abys rušil. To jsem se učil i během kvalifikačních zápasů na šampionát. A k tomu úspěchu? Nepřikláním se k tomu, že bych byl u týmu nepostradatelný. Jsem hrozně rád, že jsem byl u toho, takový Forrest Gump. Co jsem mohl, jsem pomohl. Bylo to ale něco jiného než kdybych tam byl jako hlavní trenér nebo hráč. Jinak to tak vnímáš a bereš. Byl jsem součástí realizačního týmu. Bylo úžasným zážitkem vidět světové basketbalisty v akci.

Myslíte si, že to je strop českého basketbalu, nebo se dá laťka posunout ještě výše?

Říkal jsem, že když už jsme postoupili na mistrovství světa, tak je to strop. Pak jsme postoupili ze skupiny, tak to je další strop, ale to nebylo vše, dostali jsme se mezi nejlepších osm. Není to o tom, co je stropem nebo není. Dostali jsme se do kvalifikace o olympiádu, což také není samozřejmá věc. Týmů je moc, basketbal je hodně rozšířený na světě. Už dostat se do jednotlivých kvalifikací je úspěch. Co by například kolegové Slováci dali za to, aby se jen kvalifikovali do kvalifikace mistrovství Evropy. Týmů je spousta.

Olympiáda by byla ale velkou výzvou…

Uvidíme, jak na tom aktuálně budeme, rozhodovat bude i štěstí v losu, kdo bude moct hrát. Je to v červnu. Může se stát, že naše pohádka bude mít pokračování na olympiádě. Účast na olympijských hrách je sportovním vrcholem. Ale co se týká sportovní stránky, tak světový šampionát je daleko výše. Na olympiádu totiž postupují i týmy, které skončily třeba na mistrovství na třiadvacátém místě, jako třeba Irán. To už říkal v minulosti Lukáš Polert, jsem šestý na MS, ale je to více než medaile z olympiády, protože na ni může jen jeden ze země. Evropa má taky v basketbale dvanáct špičkových týmů, které by mohly zaplnit olympiádu, ale nejde to.

Jak se Číňané postavili k šampionátu?

Snažili se, aby všechno klaplo, aby země odjížděly spokojené. Servis okolo byl slušný. Přece jenom ale tím, že je to země, která nechce, aby moc informací přicházelo a odcházelo, tak byl velký problém s internetem. My, co jsme zvyklí z civilizovaných zemí být na internetu, sociálních sítích či watsapu pořád, tak jsme měli velký problém.

Jaký na vás Čína osobně udělala dojem?

Je to obrovská země. Bavíš se o tom, že jsi v Šanghaji, která má 26 milionů obyvatel, pak jedeš do Šenzenu, který je malým městečkem a má 14 milionů. Všechno je tam velké. Neměl jsem čas absolvovat návštěvu přírody, která musí být pěkná. Moc jsem toho neviděl, jen haly, letiště, hotely. Není to země, kde bych chtěl žít.

Nehrozila v týmu ponorka? Nebo úspěch, který jste prožívali, všechno přebíjel a nabíjel vás?

Bylo to dlouhé. Všichni jsme měli nastaveny hlavy, že pojedeme domů po skupině. Ale úspěch a euforie zalily malé věci nebo půtky, které mohly vznikat. V Asii jsme byli skoro měsíc.

Působili jste hodně týmově, bylo to i mimo palubovky?

Ano, kluci si nejen na hřišti stanovili role a snažili se každému vyhovět. Jak říkal Tomáš Satoranský, byl to skromný tým, který dobře fungoval na palubovce i mimo ni.

Jak vy osobně jste trávil volný čas?

Moc volna nebylo. Na části turnaje jsem měl rodinku, když to šlo, tak jsem se urval, abych je viděl. Jinak se ale věnujete přípravě, ať už na trénink nebo na zápas. Moc volného času nebylo, hodně se přelétávalo, takže člověk byl rád, když si po obědě lehl.

Rodina byla taky nadšená?

Ano, manželka jela do Číny hlavně kvůli synovi. Basketbal má rád, při zápasech byla výborná atmosféra a všichni si to užívali. V Šanghaji byl Český dům, kde jsme se všichni setkávali, kde byla vynikající atmosféra, české pivo k tomu. Radost z našeho úspěchu jsme si tam užívali všichni dohromady.

Myslíte si, že tento úspěch může basketbal nastartovat do větší popularity?

Doufám, že jsme poblbli lidi, že viděli, že děláme poctivou věc, a když do toho dáme i srdce, tak to lidé ocení. Pořád je tady ale hokej, fotbal. Další sporty bojují o místo na českém slunci. Jsem rád, že se nám podařilo udělat výraznější stopu a dali jsme o sobě vědět.

Typicky čínské jídlo jste ochutnal?

Něco jsem zkusil. Čínská kuchyně ale není v topu. Všechno kopírují, ať už jsou to stavby, auta, obdobně je to i s jídlem. Nejsem na rozdíl od svého syna, který miluje pálivá jídla, příznivcem asijské kuchyně. Už jsem hrozně rád, že jsem doma.

Zažil jste v Číně nějakou úsměvnou historku?

Snažili jsme se dělat nějakou srandu a atmosféru oživit, protože jsme už byli dlouho z domova. Jedna byla ale dobrá. Když jsme byli v Šenzenu a brzo ráno jeli z hotelu, tak jeden z členů realizačního týmu zakopl a spadl do malého bazénu. Těžko se to popisuje, protože to musíte vidět. Ale kdykoliv jsme si na to vzpomněli, tak celý autobus se smál. Byl to výjev, když po ránu někoho vidíš a on není schopen vylézt z bazénu, jenom vytahuje mobil a různé věci, aby je zachránil.

Jak vnímáte to, že na turnaji startují basketbalové hvězdy a do toho kluci z Opavy? Ať to je Kuba Šiřiny, vy, svým způsobem i Pavel Pumprla…

Potkal jsem v Opavě lidi a ti děkovali, že jsme byli v reprezentaci. To se v Opavě vnímá, jsem strašně rád, že opavská stopa byla v Číně výrazně vidět. Pavel Pumprla, když mluví o sobě, Opavu tam má hodně vysoko. U nás dostal šanci se dát dohromady nejen zdravotně, ale herně ho to vykoplo do Nymburku.

Už jste se aklimatizoval do českého prostředí? Máte vůbec chuť na basketbal?

Jedenáct dnů, co jsme byli navíc, mi chybí. Rodina, dům, práce v klubu, je toho nyní hodně. Potřebuji, aby týden měl osm dní a já se mohl rozpůlit. Doufám, že to všechno zvládneme. Je to o rodině v čele s manželkou, která mi dává servis. Bez ní bych byl ztracen.