Trenére, kdo jsou to sparťané?
Ti, co udělali haló v celé Evropě. A to hned prvním výsledkem. I když jsme s Barcelonou prohráli, tak si všichni zapamatovali jméno našeho klubu. Zápasu by slušela minimálně remíza. A ukázali jsme i další hodnoty.

To mě zajímá. Vyprávějte…
Všichni se divili, jak jsme dokázali udržet nervy na uzdě. Členové federace nám děkovali za naše chování. V prvním zápase jsme měli kopat dvě penalty a v tom druhém se pokutový kop zahrával neoprávněně proti nám. A my nedostali ani žlutou kartu.

Rozumím dobře, že sparťany vnímáte jako nositele kvalitního sportu a gentlemanství?
Naprosto. Válčit se musí jen na hřišti. Mimo něj je třeba přistupovat k soupeři s vážností. Na takových principech vznikala Sparta před více než sto lety.

Říká muž, který se do Česka přestěhoval v roce 1991 z Kosova. Kde se ve vás láska k rudým barvám vzala?
Měl jsem to štěstí, že moje první návštěva na Letné byla na utkání Sparty s Barcelonou. Atmosféra mě tehdy moc zaujala, pochopil jsem, že je ze mě sparťan.

Takže jste si při příchodu do klubu splnil sen?
Ano, jsou to moje nejkrásnější futsalové roky.

A další, když jste měl šanci navázat na výhru sparťanských fotbalistů z dubna 1992. Vybavíte si své pocity při nástupu s Barcelonou?
Byly krásné. Cítil jsem trochu respekt, vždyť jsme nastoupili proti jednomu ze tří nejlepších klubů Evropy. Respekt ale není strach. Ten do šatny nesměl.

Chybělo málo. Dá se vůbec po prohře s gigantem hovořit o zklamání?
Po utkání nám k výbornému výkonu gratuloval trenér i kapitán Barcelony. Oba ocenili, že jsme před branku nepostavili autobus. Snažili jsme se pořád útočit a předvedli vážně dobrý futsal. Ale proti podobnému soupeři musíte mít i štěstí. A my neproměnili své šance.

Tedy koncovka - tradiční bol českých týmů v duelech se špičkou. Navázali jste tak trochu na slávistické fotbalisty v Lize mistrů. Souhlasíte?
Tak bych to neformuloval. V týmu máme výborné střelce. Ligu mistrů ovšem hrajeme poprvé. A Barcelona nastupuje v nejlepší lize planety. Týden co týden se poměřuje s top kvalitou. To my se v Česku těšíme na tři zápasy ročně, jinak víme, že vyhrajeme. Nemohl jsem se na nikoho zlobit, podali jsme vynikající výkon.

Bylo složité jít na plac k druhému střetnutí se Stolitsou (výhra 4:2), když už jste věděli, že nepostoupíte?
Vůbec ne. S Barcelonou jsme zanechali dobrý dojem, ale prohráli. Chtěli jsme všem ukázat, že umíme i vítězit.

Ta touha musela být asi moc velká, vždyť jste v posledním zápase s Chersonem odehráli podstatnou část druhé půle bez brankáře. A ze stavu 2:2 bylo 2:5…
Šest bodů je více než tři. Riskovali jsme, bohužel to nevyšlo. Jdeme dál, Final Four se nás letos netýká, snad za rok. Už kvůli jednomu člověku.

Prozradíte jeho jméno?
Ano, kvůli našemu prezidentovi Zdeňkovi Větrovskému (v říjnu 2017 zkolaboval v hledišti při zápase s Plzní, v nemocnici následně zemřel, pozn. red.), na kterého neustále myslíme. Vzpomněli jsme si na něj, když jsme loni ve semifinále ligy zdolali Chrudim a po čtrnácti letech ukončili její sérii. Stejně tak po zisku titulu. A teď, když jsme postoupili mezi šestnáctku nejlepších v Lize mistrů. Vždycky si řekneme, co by Zdeněk asi udělal a jak by ho to potěšilo.

Při vší úctě: dá se v českých podmínkách myslet na elitní čtyřku starého kontinentu?
Posunout se rozhodně můžeme. Úspěch z Minsku už je vlastně minulostí. Teď chceme vyhrát Český pohár, pak ligu… Pokud se to povede, budeme mít před sebou další cíl. Skončit v Lize mistrů lépe než letos.