Nebyl váš hráčský konec předčasný?
Kromě toho, že na stará kolena bolí všechno víc, tak oheň hrát a připravovat se třeba desetkrát týdně, už ve mně nebyl. Naplno jsem se ponořil do trenérské práce, která mě uspokojuje. Nemusím už jen kontrolovat, jak se sám zlepšuji, ale vidím, jak mi kluci rostou pod rukama.

Neprodělal jste šok, když jste opustil špičkový rakouský klub a ocitl se v domácím a navíc průměrném?
Určitě ne, je tu spousta práce. Tušil jsem to, ale když ji máte před sebou na stole, ukrajujete a hrnete před sebou, tak jde o novou zkušenost. Je paradoxně fyzicky náročnější stát na střídačce. Užíralo mě, že nemohu klukům pomoct na hřišti. Úloha trenéra vás ale naplňuje jinak.

Léta jste se americkým fotbalem živil. V Česku jste rovněž profesionálem?
Hrajeme amatérskou soutěž. Jestli někdo dostává kapesné, tak to z něj profesionála neudělá.

Úroveň hráčů je jistě nižší než v Rakousku. Bylo složité snížit své nároky na ně?
Rozdíl v kvalitě hráčů není tak velký, jak si myslíte. Mají podobný potenciál jako ve světě. Je jen v rukách trenéra, aby ho z nich vykřesal.

Nula na kontě výher. Nebyl váš posun do Paddock ligy unáhlený?
Neměli jsme na vybranou, museli jsme vyplnit místo. Ukousli jsme si tak velké sousto, protože jsme potřebovali hrát. Kdybychom řekli, že nepostoupíme, tak se dostal náš fotbal o pár let zpátky. A to nechceme. Všichni ho hrajeme, protože nás baví. Nevím, jestli si to čtenáři uvědomují, ale jsme v podstatě zájmový spolek. Kluci vše dělají při práci, škole, s rodinami přitom jsou schopní dát fotbalu patnáct až dvacet hodin týdně. To je úctyhodné, jsme naším sportem tak trochu postiženi.

Co se tedy Mustangům v sezoně podařilo a co ne?
Nepovedly se nám výsledky. Kolikrát bylo všechno zbytečně roztěkané, ať z trenérské strany nebo ze strany hráčů. Máme spoustu fotbalistů, kteří dokáží dominovat i proti prvoligovým týmům. Dlouhodobý koncept klubu byl však nastavený jinak. Chtěli jsme vyhrát druhou ligu 2020 a potom se připravovat na nejvyšší soutěž. Místo roku pilování jsme měli tři neděle. V několika zápasech neodpovídal výsledek tomu, co se dělo na hřišti. Chyběla nám koncovka. Jedna věc se však stoprocentně povedla. Mustangs vznikli před dvěma lety ze dvou klubů. Teď už jde o jeden organismus, který se chce posouvat dál.

Hrál jste léta v cizině. Vidíte ve svém mužstvu borce, který by mohl jít ve vašich šlépějích?
Máme tu řadu schopných hráčů, v klubu i v Česku, kteří se chtějí zlepšovat. Nevím však, jestli u nich vidím přímo svůj mladický fanatismus… Fotbalu jsem obětoval dost, jsem „zrakvenej“, až teď doháním vysokou školu, spoustu dalších věcí jsem musel odsunout.

Pokud se budete hodnotit jako trenér: co se vám povedlo a co vás zaskočilo?
Hrál jsem třeba proti svému fotbalovému učiteli, což byla pro mě škola. S týmem jsem absolvoval pětiměsíční zimní přípravu. Z odstupu je příjemné, že nikoho nepostihlo žádné fyzické zranění. To byla pro mě velká útěcha. Když si cokoli utrhnete vy, tak to dost bolí, ale když se něco stane vašemu svěřenci, tak jste za něj zodpovědný.

Hovořil jste o souboji s vaším fotbalovým učitelem. Prozradíte podrobnosti?
Nechci ho jmenovat, aby nezpychl a já neukázal až moc respektu. (směje se) Ale je pravda, že je v Česku pár trenérů, ke kterým chovám hlubokou úctu. Díky nim mé rozhodování na střídačce funguje lépe. Díky nim vidím, že dělám chyby, jsem obyčejný smrtelník… Na druhou stranu všude říkám, že se mi nelíbí „české trenérské maloměšťáctví“. Kouči, co na někoho řvou během zápasu. Trenér se má předvést během přípravy, na tréninku má spoustu času.

V tom jste tedy jiný?
Je příjemné předat klukům v utkání určitou zodpovědnost, vypustit je z vodítka a nechat je hrát. Potřebují cítit vášeň. Když to nedokážou, nevybičují se k potřebnému výkonu. Hra je časově rozkouskovaná, mají jednu dvě vteřiny, aby zužitkovali stovky hodin přípravy a když nejsou mentálně správně naladěni, tak to nedokážou. Pokud na ně přitom trenér řve, že jsou troubové, tak jim to rozhodně nepřidá.

Sezona 2020 je pro Mustangy minulostí. Jaké jsou plány pro tu příští?
Cíle máme stále stejné, chceme hrát hezký a tvrdý fotbal. Prohrávali jsme, i tak chodilo na naše zápasy přes tisíc diváků. Uráželo mě, když mi někdo psal, že jsem šel do fotbalového bahna. To není pravda, organizačně vše funguje. Mám volnou ruku, když něco neklape, je to čistě moje chyba. Predikovat teď něco, když nevíme, jak to bude s lidstvem, je složité. Doufáme, že v prosinci začneme přípravu a budeme usilovat o to, abychom vyhráli druhou ligu. V roce 2022 chceme vstoupit do nejvyšší soutěže už ne jako outsider, ale jako plnohodnotný soupeř, který pomýšlí na přední příčky.