Devětadvacetiletý obr se stal součástí party, která vystřelila Českou republiku do světové špičky. „Přitom jsme vždycky museli dokazovat, že jsme lepší, než se o nás myslí,“ připomíná Balvín v rozhovoru pro Deník.

A rovněž on zažívá osobní satisfakci. V dospívání měl velké problémy s koordinací pohybu. „Lidi si ze mě dělali prču, že neumím chodit.“ Všichni posměváčci by se mu měli dodatečně omluvit, protože startovat na olympijských hrách, mistrovství světa i Evropy a k tomu hrát deset let v nejlepší evropské lize, to se jen tak někomu pod děravými koši nepovede.

V současné době působí v Japonsku, odkud chtěl mimochodem po čtyřech dnech zdrhnout. „Všechno tu je v japonštině. Nemohl jsem si objednat ani jídlo,“ vzpomíná teď už s humorem. Záměr mu totiž rozmluvil jeho agent. 

Basketbal byl váš první a jediný sport?
Začínal jsem s fotbalem a vydržel u něj od šesti do osmi let. Moc mě nebral, tak jsem přešel na volejbal. Měli jsme tréninky dvakrát týdně a z toho jeden celý hráli florbal. Ten mě taky nebavil.

Jak jste se tedy dostal pod bezedné koše?
Ve třetí třídě jsme si házeli se spolužákem míč, já ho blbě chytil a vykloubil si malíček. Musel jsem na operaci a doktor mi řekl, že musím naposilovat ruce, aby prst lépe regeneroval. Chodil jsem s taťkou do posilky. Tam si nás všimli nějací chlapi a doporučili mi basketbal.

Po pár pivečkách bych si vzpomněl

Pro basketbal je stěžejní výška. Co vaše dědičné dispozice?
Už v deseti letech jsem vyčníval nad vrstevníky. Pocházím z vysoké rodiny. Mamka měří 183 centimetrů, taťka 191 centimetrů a ségra 179 centimetrů. Strejdové mají také kolem metru devadesáti. Jsem však jediný, který vyrostl přes dva metry.

Jak těžké pro vás bylo naučit se koordinovat pohyb?
Současnou výšku mám od sedmnácti. Vytáhl jsem se už ve čtrnácti a přineslo to s sebou problémy. Byl jsem nekoordinovaný. Lidi si ze mě dělali srandu, že neumím chodit. Měl jsem obrovskou kliku, že jsem odešel do USK Praha. Kvůli koordinaci jsem se přihlásil i do tanečních.

Počkejte, to je zajímavá terapie. Mohou vás oslovit pořadatelé StarDance?
(rozesměje se) Tam bych se fakt moc nehrnul. Základní tance jsem se naučil, ale už je to nějaký pátek. Ale po pár pivečkách bych si určitě vzpomněl (smích).

Výška 217 centimetrů je ohromnou basketbalovou zbraní. Nicméně sama o sobě nestačí. Jaké jsou vaše další přednosti?
K této výšce je extrémně důležitá zmíněná koordinace pohybu. A k mým centimetrům je potřeba také velká fyzická síla i atletičnost. Mít dva sedmnáct a být jako papírek, tak to by se mnou každý zamával (rozesměje se).

Přináší takto vysoký vzrůst nějakou slabinu, respektive musel jste na odstranění nějaké dřít?
Všechno má své plusy i minusy. Takže i výška. Když jste pro basketbal nižší, jste pohyblivější. To u mě neplatí. Já se blížím ke staré škole pivotů, která pracovala spíše pod košem. Moderní basket ale po nás chce, abychom byli schopni střílet i zvenku, abychom najížděli. To jsou věci, které se učím za pochodu. Dá se říci, že po celou kariéru se adaptuji na to, co se v tu chvíli vyžaduje. Pokud chce člověk zůstat na vysoké úrovni, musí se trendům přizpůsobit.

Basketbalista Ondřej Balvín.
Máme velkou sílu. Musíme ji ukázat na hřišti!

V české lize jste se dlouho neohřál a po roce odešel do Španělska. Jak se to událo?
V poslední sezoně v juniorce jsme se zúčastnili vánočního turnaje ve Valladolidu. Startovala tam také Sevilla a její zástupci si mě všimli. Byl jsem tam na try outu a po ukončení naší soutěže jsem se tam stěhoval. Na stole mi přistály nabídky z dalších španělských klubů a také z Balkánu. Ta ze Sevilly se mi však zamlouvala nejvíc. Mé rozhodnutí podpořila skutečnost, že tam působil Tomáš Satoranský.

Ve Španělsku jste zůstal s přestávkou jedné sezony jedenáct let. Co vás tam drželo?
V první řadě moje první smlouva (úsměv), která byla na pět let. Nakonec se mi ještě o rok v Seville prodloužila. Španělsko mi přirostlo k srdci. Utvářel jsem se tam jak po basketbalové, tak po lidské stránce. Španělská mentalita mi je strašně příjemná a velmi blízká. Fascinuje mě, jak jsou schopni užívat si života. Navíc ACB liga je po NBA a Eurolize nejlepší soutěží na světě. No a člověk se přeci chce měřit s těmi nejlepšími.

Každý baskeťák sní o NBA. Kdy jste k ní měl nejblíže?
Na konci šestiletky v Seville. Můj agent Phillip Parun mě probudil brzy ráno, ať jdu na skype. Oznámil mi, že o mě mají zájem Houston Rockets. Chvíli jsem zůstal v šoku, hned jsem do toho chtěl jít. Jenže se blížilo play off a v Seville potřebovali mít co nejsilnější soupisku. Bohužel jsme se nedomluvili na vykoupení ze smlouvy.

A kdy jste se této myšlenky definitivně vzdal?
NBA jsem nikdy nevzdal. Je spousta hráčů, kteří se do ní dostali i po třicítce. Spíše to beru tak, že do ní nezapadám svým herním stylem. Nechci říct, už je to uzavřená kapitola, ale myslím si, že je to nepravděpodobné.

V Japonsku si chce prodloužit kariéru

Po jedné dekádě ve Španělsku jste se ocitl v Japonsku. Proč jste se rozhodl působit až na Dálném východě?
Podmínky, které mi v Japonsku nabídli, nejsou v Evropě k sehnání. Hlavním důvodem mého rozhodnutí byl fakt, že si mohu klidně o deset let prodloužit kariéru. V Evropě to funguje tak, že do čtyřiatřiceti let máte vrchol za sebou. Pak už jdete herně dolů. Nároky na výkonnost tam jsou vyšší a vyšší. Také mě lákalo vyzkoušet si jinou ligu než tu španělskou. Chtěl jsem poznat novou kulturu.

Dokdy chcete hrát basket na vysoké úrovni?
Když na to budu mít, tak klidně mohu prodlužovat svoji kariéru, jak dlouho budu chtít. V týmu Gunmy máme například rozehrávače, kterému jednačtyřicet a dalšího čtyřicátníka. V Japonsku působí spousta hráčů, kterým je kolem čtyřiceti. Ke starším hráčům zde zachovávají respekt.

Procestoval jste půlku světa. Nikde neměl problém s aklimatizací. Jaké to bylo v dost specifickém Japonsku?
Podepsal jsem smlouvu do Gunmy, ovšem o klubu jsem téměř nic nevěděl. Bylo mi řečeno, že sídlí v Maebaši. Počítal jsem tedy, že budu žít ve městě velikosti Brna. Klub se však přestěhoval na ostrov Honšú do Óty. Ocitl jsem se ve městě, které je pro mě vesnicí. Žije tu asi dvě stě tisíc obyvatel, ale s městem to nemá nic společného. Není tu rušné centrum, nachází se zde jeden velký obchoďák. S touto skutečností jsem měl ze začátku velký problém. Vždyť celý svůj život jsem hrál ve velkoměstech.

Vždy jste se naučil řeč. Jak jste na tom s japonštinou?
S jazykem mám problém. Všechno je tady v japonštině. Kromě lidí okolo našeho týmu anglicky nikdo neumí.

Čeští basketbalisté už trénovali v Kanadě (Ondřej Balvín).
Bude to tak trochu olympiáda bez olympiády, mrzí Balvína. Chce se učit japonsky

Neměl jste cukání z Japonska pláchnout domů?
(pousměje se) Jo jo, chtěl jsem utéct. Šel jsem do obchoďáku na jídlo. Všechno bylo v japonštině, nikdo tam neuměl anglicky. Nebyl jsem schopen si objednat, a tak jsem skončil v KFC, kde jsem mohl ukázat na obrázky. Zavolal jsem agentovi a řekl mu: Fílo, já to tady nedávám. Chci odsud vypadnout!

Co na vaše soužení odvětil?
Řekl mi to krásně česky: Jdi do prdele… Dva roky jsi chtěl do Japonska. Dostal jsem tě tam, tak nebuď první, kdo uteče z Japonska. Poradil mi, ať si zajedu za Patrikem Audou, který bydlí a hraje v Jokohamě. Jel jsem za Páťou a zůstal u něj pět dní. Pomohl mi mentálně se srovnat. Když mám čas, tak za ním zajedu. Také pro to, že Jokohama patří k nejlepším místům v Japonsku, kde se dá žít. Navíc je to předměstí Tokia.

Jak dlouho vám tedy přivyknutí na japonský styl života trvalo?
Trvalo mi dva až tři měsíce, než jsem se úplně etabloval na jejich život. Teď jsem tady hrozně rád a spokojený. Najednou jsem zjistil, že žít ve velké vesnici mi vlastně vyhovuje. Mám tady svůj klid. Nic mě neláká, abych vyváděl nějaké blbosti. No a když chci vzrůšo, jedu do Jokohamy (úsměv).

Jaká je tamní soutěž?
Soutěž je pro mě hodně specifická. Celý život jsem byl zvyklý na týmový basket, kde se nehledí na osobní statistiky. V Japonsku je to přesně naopak. Cizinci neustále dostávají míč, aby skórovali, či tvořili hru. Byl jsem dva a půl měsíce zraněný, pak měl covid. Ještě jsem nemohl pořádně ukázat, co ve mně je.

Vyčníváte na palubovkách nad ostatní nejen svou výškou?
Ještě jsem se mohl pořádně ukázat. Na dva a půl měsíce jsem vypadl mimo hru. Vykloubil jsem si palec, respektive jsem si poranil šlachy. Potom nám začala covidová série. Během měsíce a půl jsme se třikrát ocitli v karanténě. Do toho všeho jsem já sám chytil covid. Skončil jsem v posteli se čtyřicítkami. Musím si zvyknout na to, že mě chtějí jako lídra týmu. Sám vím, že v této lize mohu hrát o dost líp, než předvádím. Beru to jako soukromou výzvu. Do konce sezony nám zbývají necelé dva měsíce, takže mám ještě dostatek času.

Vít Krejčí zvedá radostně ruku nad hlavu.
Český střízlík dobývá NBA. Basketbal nedělám kvůli penězům, říká Krejčí

Před odletem do Země vycházejícího slunce jste zmínil, že se těšíte na steaky Wagyu a také lázně. Jak si plníte gurmánské plány?
Nejenom na steaky. Jsem tady už o srpna, ale doteď jsem nezašel na sushi, které mi hrozně chutná. Ano lázně bych navštívil, ale v Japonsku nejsou moc přívětiví k tetování. Všude musím nosit dlouhý rukáv. Dokonce i do posilovny.

Jak se žije obrovi v zemi „liliputánů“ a vadí vám výška?
Problémy s výškou jsou součástí mého každodenního života. Bez ohledu na zemi, kde zrovna působím. Dveře jsou všude dvoumetrové… V Japonsku mě ale omezuje jedna zvláštnost. A to jsou koupelny. Všude jsou z nějakého důvodu o dvacet čísel nižší stropy než v ostatních místnostech. Takže se musím více ohýbat.

O vás je známo, že jste blázen do elektroniky. Jak se vám líbí v zemi elektroniky?
Technologie a speciálně videohry miluju. K tomu je pro mě Japonsko zemí zaslíbenou. Kousek od mého bydliště je obrovská herna s automaty. V Tokiu jsem si také prošel velký obchoďák, který je v sedmi patrech napěchovaný elektronikou. Jinak jsem si vzal s sebou stolní počítač, který jsem si sám sestavil. Je nový, takže ho nepotřebuju upgradovat, nebo kupovat do něj součástky.

Nelze opomenout ani téma války. Pro Japonce hodně citlivá záležitost. Jak bývalá země fašistické osy Berlín – Řím – Tokio vnímá ruskou agresi na Ukrajině?
Pro mě je na to těžké odpovědět, protože japonsky nerozumím. Na zprávy se tak nedívám. Nicméně čtu světový tisk a Japonsko postavilo po bok ostatním zemím, které útok Ruska odsoudily. Zaznamenal jsem, že Japonci uvalili sankce na ruské oligarchy. Země se připojuje k celosvětovému názoru.

V nároďáku si vyhovíme herně i lidsky

Ondřej Balvín se vypracoval v nepostradatelný článek národního týmu. Při nedostatku vysokých pivotů jste asi měl reprezentaci téměř jistou…
Rozhodně bych neřekl, že jsem měl reprezentaci jistou. Musel jsem ukázat nějaké kvality. Neznamená to, že když jsem vysoký, tak umím hned driblovat…

Co pro vás znamená reprezentovat svoji zemi?
Reprezentovat pro mě znamená hodně a jsem hrozně rád, že jsem dostal tu možnost. Také jde o naší partu. Vždyť my všichni jsme spolu iks let. S Jardou Bohačíkem, Tomášem Vyoralem a Martinem Křížem jsme začali reprezentovat už někdy od patnácti let. Prošli jsme mládežnickými výběry až do mužů. Její jádro je věkově od sebe do tří let. Vyhovujeme si herně i lidsky. Proto rádi přijíždíme na srazy, abychom zase byli spolu a kromě reprezentování na hřišti si užili i srandu.

Povedl se vám husarský kousek. Zahrál jste si na mistrovství Evropy, na mistrovství světa a především olympijských hrách. Na jednu kariéru už toho nemůže být víc, co říkáte?
Ještě bych o něčem věděl. O nějaké medaili. My jsme vždycky lidem dokazovali, že jsme lepší, než se o nás myslí. Vše vyvrcholilo účastí na mistrovství světa. Asi nikdo nepočítal s tím, že bychom se mohli probojovat do Číny. V podstatě nám nevěřila ani naše federace. A postupem na olympiádu jsme naši parádní jízdu dotáhli do konce.

Nevalné dějiny nového milénia jste přepsali zlatým písmem už na světovém šampionátu v Číně. Jak na tuto akci vzpomínáte?
Pro nás byl šampionát významný především tím, že se znovu v naší republice začalo mluvit o basketbalu. Šesté místo bylo něco neskutečného. Bojovali jsme opravdu jako ti lvi. Snažili jsme se dát do každého zápasu všechno a tvrdá práce se vyplatila. Rozhodně nikdo nemůže říct, že jsme měli nějakou jednoduchou cestu. Museli jsme za sebou nechat basketbalové velmoci jako Turecko, Řecko. Tyto národní týmy by měly být basketbalově úplně jinde. Vyzkoušeli jsme si, že můžeme soupeřit s úplnou světovou špičkou.

Ondřej Balvín
Ondřej Balvín: Věřím, že můžeme vzbudit větší zájem o basketbal

To jste potvrdili i v olympijské kvalifikaci, kdy jste z Tokia vyškrtli hvězdami z NBA prošpikovaný výběr kanadského pořadatele a ve finále znovu Řecko. Jak se zapsaly olympijské hry do vašeho srdce?
Strašně jsem si je chtěl užít, ale kvůli covidu to nebylo možné. Proto zážitkově pro mě zůstává topem mistrovství světa. Samozřejmě, že co se sportovního levelu týče, je to olympiáda. Bohužel covidová pandemie nám neumožnila navštěvovat ostatní sporty a fandit našim sportovcům ani poznat město. Ale nemůžu říct, že bychom si hry neužili. Přeci jenom je to největší sportovní svátek, který se pořádá jednou za čtyři roky. A dostat se na něj je strašně složité. Daleko těžší než na mistrovství světa. Když to ale shrnu: Byla to taková olympiáda bez olympiády.

Před národním týmem stojí další výzva: postup na další mistrovství světa. Jenže kvalifikaci nemá rozehranou nejlépe. Sledoval jste dosavadní zápasy a co říkáte na vývoj ve skupině?
Kromě druhého poločasu z Litvy, kdy mi blblo připojení, jsem sledoval všechny zápasy. Nacházíme se ve složité situaci. Kluci se snažili, ale měli to těžké. Česká republika není velká země, která může zásobovat nároďák neomezeným talentem. Z hlavní osy reprezentačního výběru chybělo až osm hráčů. Já ani Patrik Auda jsme nemohli odjet k nároďáku kvůli karanténě, která by nás po návratu čekala a narušila by nám sezonu v Japonsku..

Jste ochoten pomoct ve finále první fáze?
To je samozřejmostí. Věřím, že se na poslední kvalifikační okno všichni sejdeme a bez problému postoupíme do další fáze.

Na podzim nastane vrchol pro vaši zlatou partu. Česká republika spolupořádá Eurobasket, což se nepoštěstilo několika generacím.
To bude neuvěřitelný basketbalový svátek. Nikdo dlouho nepamatuje, že by u nás byla takováto velká akce pro muže. Jedná se o velké vítězství naší federace na diplomatickém poli.

Tomáš Satoranský z Washingtonu.
Přehazovali si ho jako brambor. Satoranský je tam, kde začal. Věří v další šanci

Čeho může reprezentační družina dosáhnout?
Naše generace posunula český basket mezi evropskou špičku. Teď musíme všechny ty úspěchy zhmotnit na domácím šampionátu. Společně se Srbskem jsme favority naší skupiny. Věřím, že postoupíme a pak uděláme nějaký solidní výsledek.

Co si představujete pod spojením solidní výsledek?
Stát se může všechno. V životě by nikdo neřekl, že se dostaneme na mistrovství světa, natož, že odjedeme z Číny se šestým místem. Lidi si klepali na čelo, když Neno Ginzburg převzal nároďák a prohlásil, že ho chce dostat na olympiádu. Já jsem ale více realista než snílek. Máme laťku překonat sedmé místo z mistrovství Evropy 2015.

Cílíte na domácím šampionátu na sestřelení medaile?
Pokud se dostaneme do hry o medaile, bylo by to něco fantastického. Musíme ale jít zápas od zápasu a ne si hned na začátku vytyčovat takhle vysoké cíle…