Na světě jsou ovšem pořád země, kde (nejen) sportovci můžou o podobné svobodě jen snít. Autoritářské režimy se rády chlubí leskem medailí a úspěšné reprezentanty zahrnují poctami, jde ale jen o pozlátko. Ozve-li se sportovec proti tomu, že je s ním nakládáno jako s loutkou, zadělá si na pořádný malér. V takovém případě zbývají jen dvě možnosti: rozloučit se s kariérou, nebo „zradit“ svou vlast a emigrovat.

Utlačování žen

„Dělali si se mnou, co se jim zachtělo. Cokoli mi dali, to jsem nosila. Cokoli nařídili, to jsem opakovala,“ uvedla Kimia Alizadehová, která včera šokovala celý Írán oznámením, že svou zemi nadobro opouští a emigruje do Evropy. Proč to vyvolalo takovou pozornost? Jednadvacetiletá sportovkyně totiž na olympiádě v Riu vybojovala bronz v taekwondu a je jedinou Íránkou, která kdy na hrách získala medaili.

Díky tomu se ve své vlasti stala celebritou, šlo však jen o zdání. „Nechci už být součástí toho pokrytectví, lží, nespravedlnosti a lichocení. Nechci být hračkou,“ odmítla Alizadehová násilnický íránský režim, který ji zneužíval pro svou propagandu. Ve svém vyjádření kritizovala obzvlášť přístup islámské republiky k ženám. „Jsem jedna z milionů utlačovaných žen, žádnou z nás neberou jako lidskou bytost.“

Alizadehová neuvedla, kam hodlá emigrovat, podle evropských médií se prý usídlí v Nizozemsku. Rovněž se chce zúčastnit letošní olympiády v Tokiu, ne však jako reprezentantka Íránu.

Není přitom zdaleka jedinou sportovkyní, která poslední dobou ze země utekla. Nedávno Írán opustila hned trojice šachistek (včetně generální sekretářky tamního šachového svazu), které se „provinily“ tím, že na turnajích v zahraničích nenosily hidžáb, tedy pokrývku hlavy.

Emigrují i muži nedávno to byl třeba velmi úspěšný judista Sajíd Mollají. Předloňský mistr světa v kategorii do 81 kilogramů rozlítil íránské mocipány na loňském šampionátu v Japonsku tím, že ignoroval jejich příkaz odstoupit před semifinálovým zápasem s izraelským soupeřem (Írán totiž tento stát neuznává a zakazuje svým sportovcům nastupovat proti Izraelcům). Pak uvedl, že mu režim vyhrožuje a bojí se vrátit do vlasti. Utekl raději do Německa.

„Bohužel je pravda, že spousta íránských sportovců se musí potýkat s podobnými věcmi. Jejich utrpení roste každým dnem. Hodně z nás opustilo svou rodnou zemi a zanechalo tam své blízké, jen abychom mohli následovat svůj sen,“ uvedl Mollají pro Deutsche Welle.

Úprky z ostrova svobody

Zatím byla řeč jen o Íránu, sportovci ale prchají i z dalších zemí. Proslulé jsou především úprky Kubánců. Svého času bylo skoro pravidlem, že jakmile výprava kubánských sportovců zavítala do USA či do Evropy, část z ní už se domů nevrátila.

Naposledy to předvedla fotbalová reprezentace z „ostrova svobody“, která loni v září prohrála v Torontu s domácí Kanadou 0:6 a pět hráčů (včetně kapitána) následně požádalo o azyl. Další čtyři utekli jen tři měsíce předtím během Zlatého poháru v USA.

Podle agentury AFP uprchlo z Kuby za posledních sedmnáct let celkem 44 fotbalistů. Kromě nich houfně prchají i boxeři, baseballisté a další sportovci.

Zejména vlna hráčů baseballu, což je na Kubě národní sport číslo jedna, byla poslední dobou tak masivní, že národní federace raději ustoupila a dohodla se s vedením MLB (nejlepší baseballová liga v USA), že Kubánci budou moci odcházet za snem o profesionální smlouvě legálně.

Zdálo se to jako nevídaný průlom, vláda prezidenta Donalda Trumpa však dohodu smetla ze stolu prý se jednalo o porušení imigračních zákonů. „Pořád si však stojíme za tím, že naše dohoda mohla ukončit nelegální obchod s lidmi,“ postěžoval si viceprezident MLB Michael Teevan na vládní rozhodnutí.

Svůdná cesta ke slávě a bohatství

Emigrace sportovců tak ze světa rozhodně nezmizela s pádem železné opony (přes kterou kdysi prchaly i desítky českých a slovenských reprezentantů). Ze zemí jako Írán i dnes utíkají zejména kvůli tamnímu potlačování lidských práv, mnohem častěji však má sportovní migrace ekonomické důvody. A leckdy má dost negativní následky.

Třeba předloňská studie Nika Besniera, profesora kulturní antropologie na Amsterdamské univerzitě, podrobně zkoumala vliv globalizovaného sportu na společnost na polynéském souostroví Tonga. Podle studie celá řada mladých Tonžanů sní pod dojmem povrchních výjevů z médií o slávě profesionálních ragbistů a místo studia či tradiční práce v zemědělství nebo v civilní správě odchází do zámoří.

Ragbisty s lukrativní smlouvou se z nich však stane jen pouhý zlomek, zbytek se vrací na rodné ostrovy kulturně vykořeněný a bez životního cíle. Podobný jev Besnier zkoumal i v Kamerunu (tam nešlo o ragby, ale hlavně o fotbal a další sporty) a k vidění je i v jiných zemích třetího světa.

„Sportovní průmysl je dnes poháněn dramatickým množstvím peněz a přes média šíří do všech koutů planety dráždivé obrazy sportovní slávy a s ní spojeného bohatství,“ napsal Besnier. To podle něj vede k rozsáhlé ekonomické migraci mladých sportovců.