Mekkou squashe je Egypt, mohutně se však rozrůstá v USA a Indii. Jen v Číně nebo v Japonsku je v ústraní. Naopak rostoucí úroveň zaznamenává Jižní Amerika. „Zdejší hráči dříve sotva překročili hranici první stovky, teď už jsou mezi dvaceti nejlepšími. Kolumbijec Rodriguez je šestý, Peruánec Elias jedenáctý a slyšet je také o Mexičanovi Cesaru Salazarovi,“ vypočítává Martin Švec, který během května startoval na turnajích v Argentině, Paraguayi a Brazílii.  A jehož maximem bylo čtvrtfinále.

Jaké poznatky si přivezl domů? „Členská základna se rozrůstá a někteří hráči jsou až neuvěřitelní. Mají obrovskou energii a soupeře uběhají,“ všiml si druhý nejlepší český squashista. A také mají jednu výhodu – Jihoameričané hrají a trénují ve vysokých nadmořských výškách. Jejich fyzička je nevyčerpatelná… „Většina squashových center jsou jen lehce zastřešená a kurt je prakticky venku. Zápasy probíhají v obrovském dusnu. Třeba během utkání v Sao Paulu jsem propotil trenýrky, které jsem si musel vyměnit o přestávce,“ usmívá se Švec.

Mexiko mělo v minulosti ve squashi několik hráčů v první světové padesátce, Kolumbie a Peru nyní vyprodukovalo vynikající jednotlivce. „Vidím je jako zajímavou inspiraci pro ostatní země s menší squashovou tradicí. Ukazují, že je možné vychovat hráče patřící do světové špičky,“ přiznává generální sekretář České squashové asociace Tomáš Fořter.

Podle Martina Švece jsou Jihoameričané ve výměnách velice trpěliví. Mohou na kurtu běhat klidně několik hodin. Když vycítí slabou chvilku u protivníka, ihned udeří. „Je to s nimi strašně těžké, šílená běhačka. Alespoň bude někdo vzdorovat útočným Egypťanům,“ prorokuje Švec, jenž sice domácí borce pokaždé porazil, z jihoamerické tour chtěl ale vytěžit trochu více. „Pokaždé jsem skončil na raketě nasazeného Evropana. Alespoň jsem nabral zkušenosti,“ dodává squashista, který je jinak se skončenou sezonou spokojený. Vždyť poprvé v kariéře ovládl turnaj PSA a zahrál si ve finále domácího mistrovství.