Je speciální a zvláštní. „Trénink? Ne, to nejde. Taxis musíte zkrátka skočit," říká žokej Josef Váňa. Sám si ho vždycky nejradši najížděl z pravé strany, tam je podle něj cesta nejlepší. Eva Palyzová, druhá nejúspěšnější žena v historii slavného dostihu zase ale říkala, že zásadně se má jezdit vlevo.

Už dávno to není strašák jako pár desítek let zpátky. Přesto budí respekt. Stačí malá chybička, nebo nešťastná náhoda a průšvih je na světě, tohle platí stále. Minulý rok na Taxisu upadly tři koně, pro Zulejku skončil smolný karambol tragicky.

„Jde hlavně o to, aby si žokej pohlídal, ať někomu neuskakuje u zadku, nezvedl se s ním, aby si kůň šel svůj vlastní skok a ne s někým jiným. Musí přijít na tu parketu jakou potřebuje a odrazit se," popisuje první přikázání trenér Jan Blecha.

Před rokem 1989 se v Sovětském svazu pokoušeli na pardubickou překážku nachystat. Jak už to tak ve východní zemi občas bývalo, dost drsně. Josef Váňa jednou vzpomínal, jak viděl v Rostově koně trenéra Laskova skákat přes ostnaté dráty. Morbidním způsobem je chtěl přinutit, aby nabrali dostatečnou výšku. Jeho trénink začínalo 200 koní, zvládlo ho jen deset…

Hned po první ročníku v roce 1874 se diskutovalo o tom, že by se těžká překážka měla zrušit. Na její obhajobu ale vystoupil jistý Egon Thurn-Taxis. „Pánové, jak na vás tak koukám, tuto překážku překonávati, a proto není důvodů, proč bychom ji měli vyřaditi a někomu ji ulehčovali," zněl prý jeho projev.

Největší a nejtěžší

Příkop zůstal. Po smrti svého obhájce dostal příkop své současné jméno. 

„Taxis je určitě obtížný skok. Je největší a nejtěžší," říká Josef Sovka, který před rokem dokončil dostih na druhém místě s Al Jazem. Důvod se ho ale bát, podle něj není: „Přijde hned ze začátku a většina koní už je tak zkušených, že když se správně najede a každý má to svoje místo, tak tam není víceméně problém. Myslím, že takový Popkovický skok, nebo Francouzský skok jsou potom mnohem horší," nahání jezdcům strach spíš další překážky, když mohou být koně unavené.

„V dostihu jsou stejně těžké skoky, jako je Taxis, je to o každém skoku a o sedmi kilometrech," přidává se Al Jazův trenér Blecha.

Hlavní zrada je u Velké pardubické prý hlavně v délce. „Kolik koní už vyhrálo kvalifikaci na skoro šest kilometrů a stejně tu Velkou nevyhrálo? Hodně. Prostě ten kilometr navíc je už hrozně moc. I ta poslední překážka může být osudná, i na té se dá spadnout," dodal trenér.

Když se pak zaposloucháte do vyprávění Josefa Sovky, získáte dojem, že si nejslavnější pardubický skok užívá: „Ve vzduchu už člověk většinou cítí, jestli to doletí nebo nedoletí. Taxis jsem skákal čtyřikrát a čtyřikrát jsem ho skočil úplně úžasně, takže musím zaklepat. Třeba vloni, když jsem jel s Al Jazem, říkal jsem si: Buď v klidu, skočil vloni, skočí ho zas. A bylo to bez problémů."

Tihle dva budou spolu na startu znovu. Taxisu se nebojí, před rokem prohnali Orphee des Blins. Na ně rozhodně pozor.