„Když vyhraju, budu za borce. Ale když prohraju, budu za blbce,“ zasmál se 27letý Váňa, který okusí steeplechase v Pardubicích pojedenácté v kariéře.

Ve Velké pardubické jste dojel nejlépe čtvrtý. Bral byste i pódium, nebo jen prvenství?
Budu rád za každé umístění, kterým bych vylepšil svou bilanci.

Váš otec triumfoval celkem osmkrát. To už se bude asi těžko překonávat, co říkáte?
Nejen, že se to bude těžko překonávat. To se překonat nedá!

Josef Váňa starší si připsal osmadvacet startů ve Velké. Vy jste začal dřív než on, je alespoň tato meta pro vás reálná?
V žádném případě. Nemám v plánu ničit se tak dlouho jako on. Budu pokračovat, dokud mi to povolí zdraví, rodina a další okolnosti. Nepotřebuji přepisovat historické tabulky.

Jste nositelem slavného jména. Necítíte se rok od roku pod stále větším tlakem, že jste ještě nevyhrál?
Naopak. Rok od roku to beru s nadhledem. Dřív jsem to strašně vnímal. Chtěl jsem dohnat tátu. Postupem času ale dbám více na to, aby vše fungovalo u nás ve stáji. Musím myslet na celý chov. Velkou pardubickou považuji za jeden z vrcholů sezony. Nicméně nesoustředím se jen na tenhle jeden dostih.

Hodně lidí má tendenci srovnávat rodiče a děti. Jaké to bylo v případě Váňových?
Já mám šťastnou povahu - tyto věci neřeším. Možná v šestnácti, když jsem jel svoji první Velkou, jsem byl ze všeho vyklepaný. Podstoupil jsem hodně rozhovorů, ještě jsem ani neuměl komunikovat s novináři…

Velká pardubická je brána jako nejtěžší dostih na starém kontinentu. Proč?
Těch faktorů je víc. Je to její délka, jsou to náročné skoky, je to změna povrchu, je to samé zatáčení. Tento dostih je náročný pro koně i jezdce. Hodně se padá. Můžete mít sebelepšího koně, můžete být sebelíp připravený, ale když vám spadne jiný kůň pod nohy, tak s tím nic neuděláte.

Na žokeje jste se svými 178 centimetry vysoký. Nemůže být toto jeden z důvodů, proč jste Velkou nevyhrál?
S tou výškou je to pravda, ale já bych to na ni nesvaloval. Prostě u nás v rodině už to vybral táta. Já se ještě snažím něco splnit, ale zatím to nejde. Velkou jsem jel desetkrát. Seděl jsem na devíti favoritech a dojel jsem nejlépe čtvrtý. Asi prostě nemám štěstí.

Nabízí se ještě jedno srovnání. Váš otec prý jde za svým přes mrtvoly, zatímco vy jste citlivější po mamince. Nemůže za horší bilancí stát nedostatek rvavosti?
Určitě. Mám v sobě hodně z táty, ale také z mámy. Dokážu být v jistých situacích rozumnější.

Čtyřikrát jste viděl tátu přebírat pohár pro vítěze. Jaké se vás zhostily pocity?
Samozřejmě jsem byl hrdý. Až mě z toho mrazilo v zádech. Celkově stát na pódiu je něco krásného. Na závodišti třicet tisíc lidí, všichni vám tleskají. A to jsem ještě nezvedal pohár pro vítěze… Zatím jsem tam byl jenom do počtu, ale stejně je to nádherné.

Přál byste podobný pohled také vašemu otci?
Za tu všechnu práci, co se mnou měl, by bylo pro něj hezké, kdyby se toho dožil. On furt doufá, že tu Velkou jednou vyhraji.