„Je to pro mě velká čest, jde asi o největší ocenění, které jsem v životě dostala. Můžu se zařadit do takové společnosti jako je Kvitová, Neumannová, Šebrle, Doktor a další," říkala.

Dvaatřicetiletá skifařka byla jedním ze čtyř olympijských vítězů v Londýně. Její příběh byl však umocněn vážným zraněním. Kvůli natrženému mezižebernímu svalu hrozilo její odstoupení. Přesto nakonec na kanálu v Eton Dorney vyhrála rozdílem třídy.

Překvapilo vás, že jste cenu získala právě vy?
Trošku ano, většinou Bára Špotáková vyhrává všechny ankety mezi sportovci. Možná sehrálo roli to, že i přes zranění jsem dokázala podat maximální výkon a vyhrála s velkým náskokem. Bojovala jsem a nevzdala se.

Na olympijských hrách jste předvedla nejlepší výkon kariéry, je to tak?
Tento závod byl pro mě asi ten nejlepší, co jsem v životě jela. Zároveň byl pro mě i nejtěžší, víc jsem dokázat nemohla.

I cena Jiřího Gutha-Jarkovského je těžká, že? Ani jste ji nezvedla.
Asi bych ji zvedla, nechtěla jsem zdržovat. Ale její váha mě překvapila, přestože mě varovali. Já říkala, že jsem zvyklá zvedat tuny v posilovně, že to v pohodě zvládnu. Pak se stoleček kýval, tak jsem ho nechtěl pobourat.

Jak často si vzpomínáte na váš zlatý olympijský závod?
Člověk ho má pořád nějak v hlavě, pořád se o tom mluví. Navíc mi nechali vyrobit na Slavii takový velikánský plakát v nadživotní velikosti na dveřích loděnice, takže pokaždé když si jdu pro loď na trénink, vidím se se svou medailí.

Na konci roku jste si posteskla, že se zlato nepovedlo plně přetavit ve sponzory. Je to lepší?
Pořád stejné, už jsem se tím potom nechtěla zabývat, řekla jsem si: Sportuju, abych podávala výkony, nebudu se tím rozptylovat.

Takže vůbec nikdo nepřibyl?
Ne.

Asi vás to musí mrzet. Třeba akrobata na lyžích Aleše Valentu pět vrtů a zlato zabezpečilo na zbytek života.
Tak mrzí… Primárně to asi žádný sportovec nedělá kvůli penězům, ale na druhou stranu by bylo hezké, kdyby za tu dřinu přišlo ocenění. Zrovna v tom našem malém sportu je pravda, že když s ním skončíme, nejsme zabezpečení a musíme pak začít úplně od nuly a musíme si hledat novou práci.

V čem je chyba, že se zlato nepovedlo zpeněžit? V manažerech, v prostředí, v době?
Asi ve všem.

Jak teď vnímáte vaši zlatou olympijskou medaili. Jako motor nebo závaží?
Nevím, jestli lidé ode mě vítězství čekají, ale určitě jsem se zařadila do elity. Ostatní budou očekávat, že výkonnost mít budu a výsledky zopakuju. Tlačím i sama na sebe, abych nezklamala a neudělala si ostudu. O to víc trénuju. Přestože jsem měla po olympiádě pauzu, kvůli zranění jsem nemohla dva měsíce vůbec nic dělat, cítím se silnější.

V zimě jste říkala, že bylo těžké vracet se do tréninku.
Bylo to těžší, po delší pauze najednou cítíte, že prostě nejste ve formě, že se vám všechno dělá hůř.

Máte za sebou první závody, mistrovství republiky na dlouhých tratích. Spokojenost?
Poprvé v životě jsem jela v takové zimě. Teď máme kontrolky v Račicích a prvními mezinárodními budou mistrovství Evropy na konci května.

Vodáci trénovali na jaře i v minus pěti, jaké máte extrémy vy?
Většinou jsem pod plus pět stupňů nešla, ale jelikož teď už jiné východisko nebylo, nasadila jsem čepice kuklu a šla. Trenér se mi smál, že takhle jezdí lyžařky, ale ty takhle jezdí v minus sedmnácti a teď jsou jen dva. Já povídám: Pro mě je to stejné, jako pro lyžařky minus sedmnáct.

A co vaše zdraví? Jste fit?
Zatím musím zaklepat, že všechno je v pořádku a můžu naplno trénovat. Dvakrát na čtrnáct dnů jsem byla na soustředění v Itálii. Mezi tím jsme se na týden vrátili do Prahy, abychom trošku odpočinuli, protože trénovat pět týdnů v zápřahu je hodně náročné. První dva týdny vyšlo perfektně počasí, bylo hezky a svítilo sluníčko. Druhý turnus už byl malinko horší, trošku foukal vítr, ale veslovat se dalo. Oproti tomu, co bylo v Praze, jsme měli výhodu.