Pokud u Anastasje zmíníte její sportovní kariéru, musíte ale začít jinde než na hřbetu koně. Dnes devětadvacetiletá závodnice, která se kvůli pochybení lékařů po porodu potýká s diagnózou dětská mozková obrna a k pohybu používá francouzské berle a na delší trasy invalidní vozík, polykala své první sportovní tréninkové dávky v plaveckém bazénu.

Ke koním ale poprvé „přičichla“ už ve třech letech. Jako malé jí tato zvířata pomáhala v rámci hipoterapie. „Nebavilo mě to. Chtěla jsem na koních jezdit, ne se jen vozit. Ve třinácti letech jsem si našla, že existuje parajezdectví, kontaktovala jsem klub v Ondřejově u Prahy a začala se sportem. Předtím jsem závodně plavala, ale koně jsou moje láska a vášeň. Nemůžu bez nich existovat,“ přiznává Vištalová, která je součástí projektu Sazka Champs, jenž má za cíl pomáhat mladým sportovcům plnit si své sny, a ParaRestart, který pomáhá lidem po úraze vrátit se s pomocí sportu vrátit do běžného života.

Sympatická závodnice, která se kromě sportu úspěšně věnovala i studiu, absolvovala práva na vysoké škola a nyní pracuje jako advokátní koncipientka, si ale moc dobře uvědomuje, že její závody nejsou zdaleka jen o člověku.

„Jsou tam dvě entity, člověk a kůň, oba se podílí na výsledku. Důležitá je schopnost koně vnímat parajezdce, musí být empatický… A důležitá je i role trenéra, který připravuje jezdce i koně,“ vypočítává.

Jak by Anastasja Vištalová popsala lidem svůj sport?

„Jezdec a kůň společně v drezurním obdélníku (tzv. soutěžní ploše) předvádějí sérii na sebe navazujících cviků (např. malé kruhy, vlnovky, zastavení, změny směru). Každý jednotlivý cvik hodnotí každý rozhodčí ze sboru rozhodčích sám za sebe známkou od 0 do 10, zároveň se stejným způsobem hodnotí i celkový dojem a jezdecký cit (potažmo dovednosti) jezdce či kvalita chodu koně. Zpravidla platí, že se nikdy neudílí nula, a jen zřídkakdy, zpravidla nikdy desítka. Některé těžší prvky navíc mají koeficient. To znamená, že jednotlivá za něj udělená známka se násobí dvěma a jejich korektní předvedení může sportovci pomoci, naopak chyba v tomto prvku přijde dvojici draho. Jednotlivé známky se sečtou a součet se přepočítá na procenta, vyhrává dvojce s největším procentním ziskem. ,“ vysvětluje pro Deník Anastasja.

| Video: Youtube

Podobně jako v jiných sportech lidí s handicapem jsou i sportovci v paradrezuře rozděleni do kategorií podle svého handicapu. „Jezdci jsou dle svého handicapu zařazeni do jedné z pěti kategorií (tzv. gradů) od typu jednotlivých kategorií se odvíjí i obtížnost předváděných prvků a chod, v němž se předvádí. Kupříkladu já patřím do grade I, což je skupina sportovců s nejtěžším handicapem, ti předvádí své prvky pouze v kroku. Soutěž je zaměřena na precizní předvedení cviků v prostoru (např. kruhy osm metrů u středové čáry), neboť specifikem těchto sportovců je to, že se špatně orientují v prostoru, a tak je precizní vykreslení geometrických figur dost potrápí. Jednotlivé prvky soutěže na jednotlivých stupních obtížnosti jsou šité jezdcům na míru, protože je pomáhají vytvářet fyzioterapeuti a odborníci na osoby s tělesným handicapem, takže každá soutěž a její stupeň přesně odráží to, co je pro daný stupeň handicapu problematické tak, aby se jezdci namáhali a mohl zvítězit ten nejlepší.“

Jezdci mohou při soutěži využívat i kompenzační pomůcky. „Mají za cíl umožnit jim jezdit na koni. Nemají však zmírnit jejich handicap nebo jim poskytnout výhodu oproti soupeřům. Jedná se například o poutkové otěže, možnost použít dva biče nebo udílet pobídky hlasem (např. pokud jezdec díky svému handicapu nemůže použít nohu),“ přibližuje paralympionička, která se představí i na letošní paralympiádě v Paříži. „Ano, jedu. Už je to oficiálně potvrzené,“ radovala se.

Když zrovna netrénuje, nezávodí, nebo nepracuje, velmi ráda čte. Dokáže na sebe ale i přiznat třeba to, z čeho má největší strach. „Z neúspěchu. Jsem cílevědomá a perfekcionistka, nemám ráda nedokonalé věci,“ popisuje sama sebe.

A jak by popsala spojení koně a jezdce? „Jedná o akt absolutního souznění mezi jezdcem a koněm. Na koni se cítím svobodná, propojená s partnerem, který mi dokonale rozumí. Když jsem na koňském hřbetu, jdou všechny moje problémy stranou a já žiju jen pro ten pohled mezi ušima koně,“ říká.

Když má pak říct první tři slova, která jí napadnou, když se řekne jízda na koni, nezaváhá. „Svoboda, pohyb a volnost. Kůň mi dává nohy,“ říká.