Kliknutím zvětšíteFinálové odpoledne na Lužinách si nenechala ujít ani Helena Havelková. Ikona českého volejbalu se ochotně ujala role patronky. „Moc se mi tu líbilo. Když jsem byla mladší, podobné turnaje neexistovaly. Je to veliký krok kupředu. I ti, co nejsou v reprezentacích, získají mezinárodní zkušenosti. A ty jsou k nezaplacení,“ líčila opora Dynama Moskva.
Heleno, jak vzpomínáte na své začátky?
Ty proběhly v Liberci. Oba moji rodiče hráli volejbal a já byla největší ze třídy, tedy jsem nemohla uniknout.
Za lásku k volejbalu tedy vděčíte rodičům?
Nejvíce tátovi. Ale k ničemu mě nenutil. Zkoušela jsem více sportů, a taky jsem tancovala. V tom mě ovšem limitovala výška. Závodně jsem plavala. Až tak dobře, že jsem se musela v patnácti rozhodovat mezi plaváním a volejbalem. Zvolila jsem kolektiv a nelituji toho.
Tehdy jste si řekla: bude ze mě vrcholová sportovkyně?
Ono to šlo hrozně rychle. Ve dvanácti jsem začala, v patnácti hrála extraligu v Liberci. Tehdy jsem si řekla, že budu brát volejbal vážně. Přestoupila jsem do Prahy. Poprvé z domova, to byl pro mě skok. A vůbec největší, když jsem v osmnácti odešla do Itálie.
V čem byly jiné turnaje vašeho dospívání a Prague Volleyball Games?
Ve všem. Na nás nikdo nechodil, a tady je spousta diváků. Děti dávají rozhovory, ty se hned objeví na sociálních sítích. Mohou si připadat jako ve velkém volejbalovém světě.
Moje generace (čtyřicátníků) jezdila na turnaje vlakem, spalo se ve spacácích v tělocvičnách… Nejsou dnešní děti nakonec trochu ochuzeny?
Doba se posunula. Já si pamatuji, že jsme hrály v kalhotkách. (směje se) A máte pravdu, na cesty vlakem za zápasy taky ráda vzpomínám. Dneska se ale kouknete na internet a hned získáte srovnání s celým světem. Což je jedině dobře.
Kalhotky? To muselo být docela potupné…
Ani ne, my jsme totiž nic jiného neznaly. A všechny fotky jsou doufám snad už zničeny. (směje se)
Závidíte dnešním dětem, že hrají na podobných akcích?
To zase ne. Moje dětství bylo krásné, i když vypadalo jinak.
Klíčové je nadšení pro volejbal
Spojuje něco turnaje vašeho dětství a ty dnešní?
Zůstalo nadšení pro volejbal. To je naprosto klíčové.
Viděla jste na Prague Volleyball Games talenty? Jsou lepší než vy tehdy?
Je tu dost vysokých holek. O klucích ani nemluvím, to jsou dlouháni a je jim třeba patnáct. Rozcvičovali se a vypadali jak profesionálové. I úroveň zápasů byla vysoká.
Hovořili jste spolu? Co je zajímalo nejvíce?
Bohužel moc ne, asi ze mě měli velký respekt. Spíše jsem mluvila s jejich rodiči. Nejvíc je zajímalo, co udělat pro to, aby jejich děti vynikly. Jak jim nejlépe pomoci. A co to obnáší být vrcholovým sportovcem.
Vyprávějte. To mě také zajímá.
Já si hlavně dávám pozor, abych je neodradila. (směje se) Líčit jim, že mám ročně čtrnáct dní volna a na Vánoce nejsem nikdy doma, by nebylo moc vhodné. Víte, pro mě bylo nejdůležitější naučit se prohrávat. Vyvážit v sobě sebevědomí i sebekritiku. Hlavně je třeba vytyčit si jasný cíl a nikdy ze své cesty neuhnout.
Nejúspěšnější klub PVG? Pražští Lvi
Jedno pojítko měly finálové zápasy chlapců na Prague Volleyball Games.
Ve všech čtyřech věkových kategoriích se představili praž-ští Lvi. A třikrát brali zlato: dva-náctiletí hoši porazili německý Grafing 2:0, o dva roky starší přetlačili borce ze stejného oddílu 2:1 a junioři nedali šanci liberecké Dukle (2:0).
Pouze kadeti se museli spokojit se stříbrem. Ve finále nestačili (pro změnu) na Grafing, kterému podlehli 0:2. „Na všechny naše týmy jsme hrdí. Nejen na ty medailové,“ uvedl sportovní ředitel Lvů Tomáš Pomr.
Dvanáctiletým dívkám kralovaly volejbalistky Havlíčkova Brodu, čtrnáctiletým polského Nadarzynu. Mezi kadetkami se radovaly Rakušanky ročníku 2004, mezi juniorkami členky slovenské sedmnáctky.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
