České volejbalistky se po roce opět probojovaly mezi nejlepší čtyři celky Evropské zlaté ligy, v níž obhajují loňské stříbro. Ve skupině za sebou nechaly Rumunky i Slovenky, teď je v semifinále čekají Ukrajinky.

První zápas s nimi sehrají v neděli na neutrální půdě v Rumunsku, odvetu pak ve středu v Táboře. „Ukrajina je hratelná, na finále můžeme zase dosáhnout,“ věří šestadvacetiletá Michaela Mlejnková.

Trenér Lvů Juan Manuel Barrial.
Volejbaloví šampióni zbrojí na Ligu mistrů. Přivedli čtyři zvučné posily

Jak hodnotíte opětovný postup do nejlepší čtyřky?
Je to super úspěch, protože jsme to dokázaly s hodně omlazeným týmem. Beru to jako důkaz, že jsme se vydaly správným směrem. Mladé holky se rychle začlenily, i když první dva týdny letos byly náročnější. Osm devět holek bylo v nároďáku úplně poprvé, některé z nich navíc nikdy neměly zahraničního trenéra. Ale myslím, že my služebně starší jsme jim pomohly, postupně se to zlepšovalo, na tréninku to funguje.

Je Ukrajina silný soupeř?
Loni jsme s nimi hrály tři přáteláky v Táboře a pokaždé jsme vyhrály. Ale to jsme měly jiný tým. Teď ani nevím, v jakém složení letos Ukrajinky hrají. Ale myslím, že většina těch holek hrála za Dnipro v české extralize. Určitě ale máme šanci je porazit.

Paříž? Naše skupina je velmi těžká

Berete Evropskou zlatou ligu jako kteroukoli jinou soutěž?
Samozřejmě, že chceme vyhrávat, ale především je to příprava. Náš hlavní cíl léta je mistrovství Evropy. Zápasy Evropské ligy slouží k tomu, aby se mladé holky oťukaly a řekly si o šanci na šampionátu nebo v olympijské kvalifikaci. Ukáže nám to slabiny, na čem zapracovat.

Jan Výtisk a Eliška Výtisková
Drsňák, motorkář a milující otec. Výtisk kvůli dcerám fandí volejbalu

Říkáte, že hlavním cílem je mistrovství Evropy. Olympijská Paříž vás neláká?
Bylo by to hezké, ale největší cíl je postup ze skupiny na mistrovství Evropy. Kdyby se pak povedlo čtvrtfinále, měly bychom jistou účast i na dalším evropském šampionátu.

A co ta olympiáda?
Každý by si na ní chtěl zahrát, ale naše kvalifikační skupina je velmi těžká. (Je v ní domácí Čína, Srbsko, Dominikánská republika, Nizozemsko, Kanada, Mexiko a Ukrajina. Na olympiádu postoupí první dva týmy, pozn. red.) Ale zase nám to ukáže, kde je světový volejbal a kam se ještě případně musíme posunout.

V Ankaře moc nefungovala týmová chemie

Máte za sebou první sezonu v týmu Sigortha Shop Ankara. Jaká byla?
Složitá, protože jsem tam přestoupila z Francie, kde jsme s La Cannet vyhrály titul i pohár. Osobně se mi celkem dařilo, ale v týmu trošku nefungovala chemie. V důležitých momentech se to vždycky ukázalo, spoustu zápasů jsme prohrávaly v pěti setech. Ale jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet něco nového. Turecká liga je nesmírně vyrovnaná, od desátého týmu po první může každý porazit každého. 

V čem ještě je tamní liga specifická?
První čtyři týmy v tabulce mají obrovskou kvalitu, mají skvělé zázemí, všechno, na co si vzpomenou. Ale i ty další jim šlapou na paty. V Turecku to bylo hodně náročné i proto, že jsem se domů dostala jen na dva dny na Nový rok. Odjela jsem v říjnu a vrátila se až teď na konci dubna. 

Volejbalistky Přerova (v modrém) proti VK UP Olomouc (2:3). Barbara Dapičová
Přes půl milionu sledujících. Volejbalová kráska je hvězdou sociálních sítí

Umíte snášet tak dlouhé odloučení od domova?
Já jsem na to zvyklá. Z Francie jsem to měla sice domů blíž, ale taky nebylo moc času, přijela jsem jen na pár dnů o Vánocích. Ale v Turecku to bylo složitější i proto, že po zemětřesení se tam celý únor nehrálo. Nevěděly jsme, jestli se soutěž vůbec rozběhne. Už jsem byla natěšená, že se podívám domů, ale pak se přece jen hrálo a sezona byla o měsíc delší. 

Jak si člověk v cizí zemi krátí volný čas?
V Ankaře toho k vidění moc nebylo. Co jsem chtěla, to jsem si prohlédla hned na začátku angažmá. Ani počasí tam nebylo moc příjemné, hodně pršelo, takže jsme chodily spíš na dobré jídlo nebo se jen tak projít. Hodně času jsem věnovala regeneraci. 

Měla jste v týmu nějakou spřízněnou duši?
Zpočátku jsem se hodně bavila s Belgičankou, ale ta pak odešla. Turkyně byly z Ankary, měly tam rodiny, svůj život. S těmi jsem se mimo volejbal moc nevídala, hodně času jsem trávila s americkou spoluhráčkou.