Jaká byla reakce rodiny na to, když jste jako čerstvě plnoletý zamířil do zahraničí?
Bezproblémová. Nešlo o ukvapené rozhodnutí, i když táta měl chvíli jiný názor. V extralize jsem necítil další prostor na zlepšení, proto jsem sáhl po tom nejlepším, co bylo venku k dispozici. A jsem za to moc rád.

Ani maminka se nebála?
V té době už jsem byl tři roky z domova. Jet z Monzy domů je pomalu stejné jako předtím z Varů.

Vy jste z toho angažmá neměl respekt?
Ne, vždycky jsem viděl jen to, že chci být mezi nejlepšími volejbalisty. Nikdy jsem nekoukal na problémy okolo. Tehdy jsem vnímal jen Itálii a Miguela Falascu. Ten mě trénoval v nároďáku a chtěl mě i do Monzy.

V čem vám tak imponoval?
Třeba: v Česku všichni říkali, že ve mně vidí útočníka. Nikdo nevěřil, že mohu i přihrávat. Každý trenér mě odstrkoval na účko, protože jsem nepřihrával. Špatně se mnou trénovali, nechtěli se mi věnovat individuálně. Miguel za mnou v reprezentaci přišel a řekl: Naučím tě přihrávat. A to splnil.

Volejbal v Česku a Itálii. Prožil jste nejspíš veliký skok.
V Itálii jsou na všechno peníze. Trenéři, asistenti, kondiční kouči, fyzioterapeuti… Dokonalý servis proto, aby se hráči mohli soustředit pouze na to, za co jsou placení, tedy na volejbal.

Trénujete víc?
Ano, když jsme ve Varech hráli jeden zápas týdně, tak jsme měli takových pět tréninků odpoledne a dva dopoledne, tady jich je deset.

Měl jste s tím problémy?
Vůbec, volejbal sám o sobě není až zas tak fyzicky náročný sport, pokud nehrajete každý týden pětisetáky. Nemusíte běhat, je dost rozkouskovaný, spíše je důležitá posilovna. Ta v Česku absolutně neexistovala, dělali jsme si ji v podstatě sami. Ve Varech se snažili, trenér Novák s Bromem, ale nejde o fitness experty. Tady děláme dynamická a silová cvičení, ne jen věci na výdrž. Po fyzické stránce jsem proto úplně jinde.

Pojďme k atmosféře na zápasech. Netočila se vám z ní někdy trochu hlava?
V prvním roce jsem měl vždy husí kůži. Koukal jsem okolo sebe a nechápal, jak je možné, že tolik lidí přijde na volejbal. Osobně mi atmosféra jen pomáhá, žádnou nervozitu necítím. V tom jsou Itálie a Polsko vepředu.

Vždycky jste těžce nesl, pokud jste nehrál. Jak jste se s rolí náhradníka srovnával v Itálii?
První rok byl těžký. Já chci hrát pořád a věřím, že bych pořád hrát měl. Takoví jsou tu ale na každém postu čtyři. Přišel jsem mladý, musel zlepšit přihrávku a získat zkušenosti. Odehrál jsem toho celkem dost. Miguel mě celou dobu připravoval, že ve druhé sezoně budu nastupovat pořád. A to se stalo. Byl jsem nejlépe podávající hráčem týmu. Potěšilo mě, že jsem se tak Miguelovi mohl odvděčit. Nejsem si jistý, zde by ostatní trenéři dali tak mladému hráči vůbec šanci.

V Česku jste považovaný za bouřliváka. Zklidnil jste se?
Nechci se vymlouvat. Byl jsem mladý a cítil se jako král. V extralize, na co jsem sáhl, spadlo na zem. Myslel jsem si, že si můžu dovolit všechno, což jsem samozřejmě nemohl, a tak jsem nesl důsledky.

Červenalo se v Itálii?
Ne, jen občas padla nějaká žlutá karta. Už jsem se poučil. A navíc vím, že by přišla veliká penalizace.

Italové jsou také temperamentní. Vyhovuje vám to?
Ani mi to nepřijde. V Monze jsem moc spokojený. Je to hezké městečko, žije se v něm skvěle. V klubu mi důvěřují a vidí ve mně budoucnost. V Itálii jsem našel druhý domov.

Přestože jste v Monze sám?
Na vážný vztah jsem pořád mladý. A o holky tu není nouze.

Jací jsou Italové?
Pomohlo mi, že jsem se rychle naučil jazyk, jinak bych nikdy nezapadl. Spousta Italů je slepých vůči tomu, co se děje za hranicemi. A navíc je tam podle nich všechno špatně. Ke mně jsou ale přátelští.

A Italky?
Preferuji české holky, Italky mi přijdou všechny stejné. Černé nebo hnědé vlasy, černé nebo hnědé oči a opálená pleť. Jsou ukecané a na můj vkus až moc koukají na sociální sítě a taky jim přikládají až moc velký význam.

Hrajete nejlepší soutěž světa, ale v klubu, který není nejlepší. Prozradíte svoje další plány?
Máme hodně mladý tým. Hraju s ukrajinským smečařem, který je stejně starý jako já, jsou tu mladí blokaři i univerzál. Projekt v Monze je stanovený tak, že nás naučí hrát a my je za to posuneme do špičky. Jestli se nám to podaří, nebo ne, je otázka. Italská špička je vážně našlapaná. Špatní asi nejsme, když se nám podařilo zvítězit v Perugii.

A ta vede Serii A1…
No, vidíte. Můj sen je vyhrát s Monzou titul. Pokud to ale nepůjde, posunu se dál. Někdo to třeba nepřizná. Sport na této úrovni děláme proto, abychom byli nejlepší.

Legionáři pod vysokou sítíDalší díl našeho seriálu přineseme ve čtvrtek 13. prosince. Jeho hrdinkou bude opora VC Kanti Schaffhausen Kateřina Holásková.