„Tak úspěšný týden jsem snad nikdy neměla. Složila jsem poslední státnici, konečně jsem magistra a teď postup v Díky, trenére,“ smála se 46letá trenérka z lužinského klubu Lvi Praha, v němž stála před rokem u vzniku dívčí složky. „Holky byly taky moc rády. Hned říkaly, že půjdeme minimálně do finále.“Díky, trenéreZdroj: Archiv

Evo, co pro vás znamenají vaše svěřenkyně?
Jsem emoční člověk, prožívám s nimi radosti i strasti. A v koronavirové krizi bylo všechno ještě napjatější. Tahle doba byla náročná pro dospělé, natož pak pro ně. Nechodily do školy, ale musely se doma učit. Já nejsem jen trenérka a pedagožka, ale i člověk, který holky chválí a kope k tomu, aby pracovaly. Uvedu příklad. Už je nás hodně a bylo třeba skupinu rozdělit na kategorii mladších a starších žákyň. Musela jsem proto oznámit, že půlku týmu po pěti letech „opustím“. Jde pro mě o srdeční záležitost, vazba je obrovská, bylo to hodně emotivní.

Jaký je váš přístup k děvčatům - preferujete cukr, nebo bič?
Všichni říkají, že jsem moc hodná a měkká. Je to tím, že jsem vedla víc malých dětí. Teď mě čeká velká výzva, dámy přicházejí do pubertálního věku, budu mít kadetky, tedy musím změnit přístup. Chci být kámoš, ale důsledný.

Budete to umět?
Těžší otázku nemáte? Budu se o to snažit. Snad to dokážu.

Jednu těžší bych možná měl. Řešíte, co má z vašich svěřenkyň vyrůst?
Lvi jsou velký klub lidský a sportovní rozměr by měl jít ruku v ruce. Ovšem z mé podstaty, chci z dětí vychovat hlavně dobré lidi. Ve skupině máme některé ze sociálně slabších rodin, kde zoufale chybí vzory. Snažíme se jim vzory předvést alespoň na tréninku. Je super, že mají skupinu, v níž mohou trénovat. Člověk jim chce pomoci ještě více.

A nakazit je volejbalem… Co na něm máte tak ráda?
To, že jde o kolektivní sport, ale jsme odděleni sítí, takže nejdeme do kontaktu. Navíc jsme parta, každý v ní má své místo a navzájem se potřebuje.

Zpět k Díky, trenére. Lvice tedy nepochybují o finále. Jak jste na tom vy?
No, věkem se mi asi ztrácí sebedůvěra. (směje se) Ve dvaceti jsem si byla s sebou jistější. Navíc nejsem exhibicionistka, byť jako učitelka a trenérka se před dětmi předvádím. Budu se tedy snažit uspět, ale žádné konkrétní cíle si nekladu.

Opravdu? Vy jste tedy netypická Lvice.
Možná. (směje se) Pro mě je největší odměnou podpora od holek, rodičů a klubu. Děkuji za ni.