„Jsme jak dva kamarádi,“ povídá Jan Endršt. „Často ho přemlouvám, aby přestal trénovat a šel domů,“ vysvětluje Vlasta Endrštová. Dvojice z Teplicka funguje bok po boku již spoustu let. Ale ponorková nemoc prý neexistuje. „Neznám moc rodinných párů, které by spolu byli na dráze. Ale já jsem za to rád,“ tvrdí člen reprezentace.

Kariéru začal už jako malý kluk. V šesti letech se postavil před kuželky a první rána změnila jeho život. „Hned jsem házel dál. Teď jsem někde u milionu pokusů,“ popisuje. „Ani nevím, čím mě to tak zaujalo. Ale, jak to začalo padat, už jsem tam zůstal,“ usmívá se Jan Endršt.

Sympatie k tomuto sportu brzy předal i mamince, která do té doby běhala v lyžařské stopě. „Jezdila jsem i do Norska a Švédska. Ale pak jsem se ocitla v situaci, že pokud mám vidět syna vyrůstat, musím přejít ke kuželkám. Tak to bylo,“ líčí Vlasta Endrštová.

Rozhoduje hlava

A nového „řemesla“ se drží už dvacet let, nakonec si syna vzala pod svá křídla. „Můžete hrát, nebo koučovat. Nejde dělat obojí, pokud chcete mít solidní výsledky. Došla jsem k názoru, že Honzu uvidím spíš takto. Tak jsem si udělala trenérskou školu,“ říká.

Zdá se, že v trénování nemá slabinu. Endršt se totiž již třikrát stal mistrem světa. Naposledy loni. „Poprvé to bylo v dorostu, kategorie tandem mix. Nesmíte si připouštět šanci na vítězství. Pak to sklouzne k nesmyslům typu: Tohle musíš shodit, jinak přijdeš o titul. Když pak hodil poslední kouli, tak jsem si říkala: Ono to fakt přišlo. Úžasný pocit,“ vypráví maminka.

Na žádné větší gratulace nedošlo… Kuželky opravdu nejsou světovou show jako fotbal či hokej. A už vůbec se jimi nejde uživit. „Znám jen asi dva lidi, co si tím už vydělali,“ podotýká Jan Endršt. Tenhle fakt, v kombinaci s náročností, dělá z kuželek na první pohled neatraktivní disciplínu. Historka Endrštů z Duchcova? „Jednou jsme nabídli zájemci plnou zátěž a on nám druhý den nadával, co jsme mu to udělali.“

Borec z kuželny ostatně sám zjistil, že je třeba o své tělo pořádně dbát a regenerovat. „Nejde házet pět set pokusů každý den,“ uznává. Soustředění prakticky neexistují. V zimě by se u Endrštů kvůli rodinné historii nabízely běžky jako příprava, ale…

„Honza se nechce zranit. Co kdyby spadl na nohu nebo ruku,“ usmívá se maminka. „Už se mi to jednou stalo, pak jsem vynechal pár zápasů,“ přitakává syn. Nejde totiž jen o náročnost fyzickou, kterou je třeba trvale udržovat, ale také psychickou. „Ze sedmdesáti procent rozhoduje hlava. Dá se natrénovat dlouhodobým tréninkem. Jako trenér se musíte bavit s každým hráčem zvlášť. Jak se soustředí, aby si ohlídal své tělo. Postupně si to zažije a zjistí, že jinak to nejde,“ osvětluje trenérka.

Svá moudra nyní Endršt předává i mladým nadějím.

Učit chce i svého synka. „Byl bych rád. Co mamka obětovala mně, bych mu rád předal,“ říká, načež maminka odpoví: „Nemám pocit, že bych něco obětovala. Lyží jsem si užila dost, přivedla k nim staršího syna. Potom jsem si našla další sport, ve kterém jsem se realizovala a slavila úspěchy se svými svěřenci.“