Nevěříte? V roce 1972 se zimní hry konaly v Sapporu a jedním z hlavních hrdinů měl být rakouský sjezdař Karl Schranz.

Tento trojnásobný mistr světa byl všeobecně považován za nejlepšího lyžaře planety, který se v Japonsku konečně dočká zaslouženého zlata (v roce 1968 v Grenoblu ho pokořil – s vydatnou pomocí rozhodčích – domácí Jean-Claude Killy). Rakousko bylo natěšené na medailovou lavinu.

Lake Placid, zahájení zimní olympiády v roce 1980
Z vesnice je dnes věznice. Olympiádě v Lake Placid 1980 hrozil bojkot

Jenže existoval jeden chlapík, který Schranze přímo bytostně nesnášel. A bohužel pro sebejistého sjezdaře z Tyrolska, tento jeho arcinepřítel měl nanejvýš mocnou a vlivnou funkci.

Jmenoval se Avery Brundage a byl předsedou Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Svérázný americký milionář byl fanatickým zastáncem amatérského sportu a měl pocit, že alpští lyžaři v čele se Schranzem jsou ostudnou poskvrnou pro celý olympismus.

Zakázaná propagace

„Naše hnutí je ve vážných potížích a hrozí mu přemrštěná komercionalizace,“ varoval Brundage a ukazoval přitom médiím „šokující“ fotografie Schranze, dokazující to, že na svém postavení sportovní osobnosti vydělává peníze.

Z dnešního pohledu je to směšné: lyžař zapózoval v tričku s logem jistého výrobce kávy a dostal za to pár tisíc šilinků. Že o nic nejde? Amatérské zásady byly porušeny.

Brankář Jiří Holeček (vlevo) a Milan Kajkl se marně snaží zabránit sovětským hráčům ve vstřelení branky na ZOH v Innsbrucku.
Šlo o nátlak Sovětů? Sen o zlatu zhatil „doping“ Pospíšila, pachuť přetrvala

A upřímně řečeno, nešlo jen o to tričko. Brundage měl na Schranze spadeno už léta. Vědělo se, že od svého výrobce lyží dostává každoročně slušné částky, což bylo formálně přikryto zaměstnaneckou smlouvou. Podobně to ovšem řešili i další lyžaři. Ryzími "amatéry" byli v tomto směru leda reprezentanti socialistických zemí…

Rozlícený Brundage (byť mu to řada kolegů rozmlouvala) nakonec nechal vedení MOV hlasovat, zda se Schranz smí zúčastnit her v Sapporu. Výsledek? 28:14 v neprospěch slavného lyžaře. „Ani se mi to neobtěžovali sdělit, musel mi to říct jeden rakouský novinář,“ postěžoval si Schranz. Chtě nechtě musel ze Sappora domů.

Císařské přivítání

„Rozhodnutí o mé diskvalifikaci je absurdní, takhle by totiž mohli potrestat prakticky každého účastníka her,“ řekl Schranz na tiskové konferenci před odletem. Rakušané zuřili a nejdřív chtěli na protest odvolat celou výpravu, ale Schranz kolegy přemluvil, aby zůstali a závodili.

Britští krasobruslaři Jayne Torvillová a Christopher Dean na ZOH v Sarajevu.
Fantastický zážitek. Bolero Torvillové a Deana bylo ztělesněním dokonalosti

Doma ve Vídni ho pak čekalo vpravdě císařské uvítání: v ulicích se tísnilo na 100 tisíc lidí a nechtěného olympionika slavnostně přijal kancléř Bruno Kreisky.

Brundage se ze svého „vítězství“ moc dlouho neradoval. Ještě v roce 1972 byl po tragických letních hrách v Mnichově donucen odstoupit z funkce, kterou zastával dvacet let.

Jako jeden z mála si nevšiml, jak se za tu dobu svět sportu proměnil,a že křečovité vymáhání dávných amatérských předpisů je nadále neúnosné. Kauza Schranz se tak stala významným milníkem na cestě k moderním „komerčním“ olympiádám. Se vším dobrým i špatným, co s tím souvisí.

Mistr kontroverzí

Úspěšný podnikatel (a v mládí nadšený vícebojař) Brundage byl významným sběratelem umění, ale bez zajímavosti není ani sbírka jeho kontroverzních činů a výroků. Ve 30. letech například obhajoval pořádání olympiády v Berlíně a na nacistickém zacházení s Židy neshledal nic špatného. V roce 1968 na hrách v Mexiku se zasadil o vyloučení amerických sportovců Tommieho Smithe a Johna Carlose za to, že na stupních vítězů projevili zaťatými pěstmi podporu hnutí Black Power. Ostrou kritiku vyvolal i jeho postup v Mnichově 1972, kdy po útoku palestinských teroristů a úmrtí jedenácti izraelských reprezentantů nechal hry pokračovat dál.