Jeho následné kroky jsou možná překvapivé. Trojnásobný mistr světa v desetiboji se začal věnovat úplně něčemu jinému. Je z něj podnikatel, ale i dělník. „Jsem spolumajitelem firmy Trees. Děláme zahrady na klíč, ale když je potřeba, jsou z nás zedníci, instalatéři, elektrikáři, bazénáři, truhláři… Nicméně se považuju za zahradníka,“ říká někdejší atlet Dukly, který na nejvyšší úrovni závodil v letech 1993 až 2008.

Změnit zaměstnání v závěru čtvrté životní dekády sice není neobvyklé, ale lidé se spíš drží „svého kopyta“.
Ono to bude tím, že jsem nikdy žádné kopyto neměl. V rámci atletiky jsem směřoval tam, kam mě zavál vítr, ale také jsem kvůli tomu nedostudoval trenéřinu. Teď jsem se upnul na zahradničinu a ani nevím, jestli bych se chtěl někdy vrátit.

Jaké jste měl představy o své práci?
Sice jsem nechtěl být astronautem, ale popelářem asi jako každý kluk ano. Na to mám ale vždycky čas. (usmívá se) Zahrada je mi blízká. Ve firmě je ale práce o něčem jiném. Nemohu si ji čechrat jako doma, ale musím ji valit. Parťák má na starosti shánění zakázek, logistiku a všechno koordinuje. Já si zatím na všechno netroufnu. Proto moc nejezdím s traktůrkem. Bližší mi je lopata, rýč a kolečko.

Není tajemstvím, že vás práce šéftrenéra už netěšila. Jak jste přeskočil na jinou kolej?
Nejdřív jsem chtěl dělat zahradního údržbáře, který přijede, poseká trávník a něco ostříhá. Nakonec jsme si s kamarádem Petrem Pacákem řekli, že do toho půjdeme spolu. Je to tak, že člověk, který nám před dvaceti roky zahradu stavěl, je můj současný parťák. Tedy vlastně já jeho. (směje se)

Okouzlila vás zahrada natolik, že se stala vaší profesí?
Téměř bezprostředně vidím výsledek práce. A já jsem za posledních deset let moc hmatatelných výsledků neměl. Při zahradničení jsou naopak naprosto konkrétní. Když se člověk po čase vrátí na místo, kde se hrabal v zemi, a vidí, jak zahrada prospívá, je to nejen oku lahodící dojem.

Už jste měl možnost ocitnout se tam, kde jste zanechal „otisk“?
Nedávno mě pozvali manželé ze Záběhlic, kde jsem koncem loňského roku spolubudoval malou zahrádku. Paní říkala, ať si vezmu košíček, že jim dozrály třešně. Mám k tomu místu vztah. Byla to moje první štace a myslím, že se nám to povedlo. Jsem na to pyšnej, jak to pěkně vypadá.

Chtěl jsem čuchnout k lopatě

Jste spokojený, že jste vyměnil kancelář a počítač za čerstvý vzduch a lopatu?
Úplně jsem z kanceláře nevypadnul. Mám na starosti faktury a také se snažím zařizovat to, co právě potřebujeme. Nedávno to byl třeba velký bagr. Než se mi ho i s bagristou podařilo dohnat, trvalo to osm dní. Všude je něco, ale dělám to rád.

Jaké byly vaše začátky?
Parťák si mě chtěl asi prověřit, a tak ze mě nejdřív udělal kameníka. Výzvy a učení mi nedělají problémy a pro mě je to dobrý v tom, že si nenásilně rozšiřuju obzory. Nemám problém se zeptat.

Jste tedy jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu?
Lepší Ferda Mravenec než Brouk Pytlík… (směje se) Se spoustou věcí si dokážu poradit, fyzická námaha mi nečiní potíže. Myslím, že přestup jsem udělal v nejzazším čase. Za pět let by mi to už asi tak nevonělo.

Člověk vstupuje do zaměstnání s určitými představami, překvapilo vás něco?
Představa je jedna věc. Petr mě hodil rovnou vody, ale to jsem chtěl. Říkal jsem mu, že nechci být manažer. To jsem dělal na Strahově deset let. Chtěl jsem si čuchnout k lopatě a být v terénu.

Jste mediálně známý. Poznávají vás lidé z nové branže a pomáhá vám to nějak?
Občas se to stane. Někteří lidé si mě pamatují a vyjdou mi vstříc. Sami dojdou k tomu, že jsem podobný jednomu atletovi. (usmívá se)

Když se teď objevíte mezi atlety, je to jako dřív?
Poprvé jsem se vypravil před dvěma týdny na Strahov. Největší rozdíl je v tom, že už nemusím poslouchat, co koho trápí. Ani nepotřebuju nikomu líčit, jak mi je báječně. (usmívá se)

Poslední sezony byly přes závit

Povídejte.
Je to vidět na první pohled. Proti loňsku jsem mínus patnáct kilo. Není to ale zásluhou fyzické práce. O deset kilo dolů jsem šel už loni kvůli Nepálu. Teď si normálně zavážu tkaničky, nemusím na potápěče. (směje se)

Manželka je trenérkou a tři dcery závodí, to se doma atletice asi těžko vyhnete…
Mám ji na stole každý den. A pořád mě baví. Mám ji zakořeněnou. Koukám i do výsledků.

Co vás na ní v minulých letech otrávilo?
Přestalo mě bavit se jí profesně zabývat pro lidi, kteří nechtějí pracovat. Pořád mám ještě nějakou hrdost, i když jsem ji musel potlačovat. Nelíbilo se mi, že když mám pod sebou mistry světa, musím s nimi vycházet jinak než s obyčejnými lidmi. Toho jsem měl po krk.

Jaké to je vstávat ráno s čistou hlavou?
S čistou? Zdá se mi třeba o kabelech, ale to trvá jen na chvilku, než je položím. (směje se) Ale nebudím se kvůli tomu. Dřív jsem se v noci sice taky nebudil, ale stávalo se, že mi brzo ráno něco atletického blesklo hlavou a už jsem neusnul. Teď spím jako miminko.

Všechno mluví pro, že jste se rozhodl správně…
Ještě že jsem se nenechal přemluvit, abych vydržel do Tokia. A vidíte, olympiáda je o rok posunutá. To by mě asi vyvezli na márách. Poslední dvě sezony byly přes závit.

Vnímáte teď sport jinak?
Pořád si myslím, že je strašně důležitý, ale nejsem nadšený, kam se posouvá atletika. Sportoval jsem hlavně pro sebe, těšilo mě závodit za reprezentaci. A jsem rád, že to bylo v době, kdy se na stadionech hrála příjemná muzika. Teď je to cirkus a já nejsem cirkusák.

Tomáš Dvořák
Narozen: 11. května 1972 ve Zlíně

Největší úspěchy: pod širým nebem a v hale vybojoval osm medailí včetně olympijského bronzu a tří titulů mistra světa v desetiboji

Osobní rekord: v roce 1999 vytvořil při Evropském poháru v Praze světový rekord 8994 b.

Nejvyšší bodový průměr: jako jediný desetibojař v historii dokázal třikrát překonat hranici 8900 b.

Rodina: s manželkou Gabrielou, bývalou dálkařkou, má tři dcery. Jsou také atletkami