Začněme u důležitého mezníku vaší kariéry, olympiádě v Riu. Jak na ni s odstupem času vzpomínáte?
Nerada. Dopadla pro mě špatně. V Riu jsem podala nejhorší výkon své kariéry. Vím, že teď bych zápasila lépe. Na druhou stranu pro mě šlo o odrazový můstek.

V čem konkrétně?
Když jsem viděla konkurenci okolo sebe, uvědomila jsem si, že musím přidat. Osahala jsem si atmosféru akce, což se mi třeba už teď v Bukurešti moc hodilo.

Tehdy jste prohrála se Švédkou Johanssonovou na technickou převahu 0:11. Potkaly jste se od té doby? Kdo je dnes lepší?
Loni v Madridu jsme zápasily ve váhové kategorii do 65 kilogramů. A bez problémů jsem ji porazila. Já pak přešla do vyšší kategorie a ona zůstala. Teď v Bukurešti skončila čtvrtá. Tedy jsem lepší. (směje se)

Můžete vážit 68 kilo. Napadá mě: to musí být krásné období, když smíte přibírat.
Přesně tak. (směje se) Můj přesun měl dva důvody. Jednak se z 63 stala 62, a pak se přidalo pravidlo, že se váží hodinu a půl před zápasem, nikoli den jako dřív. Nikdo už si nemůže dovolit brutální shazování. Neměl by sílu.

Teď už tedy neshazujete?
Pořád nejde o mou přirozenou váhu. Taková dvě kila musejí jít před závody dolů. Předtím to ale bylo i šest.

Od roku 2014 jste každý rok vybojovala nějakou velkou světovou či evropskou medaili, ať už z juniorského šampionátu, nebo z toho do 24 let. Až loni žádnou. Jak jste to období snášela?
Špatně. Velké akce dopadly přímo katastrofálně. Ještěže se mi celkem dařilo na mezinárodních závodech. Opakovala jsem si, že šlo jen o výpadky.

A v takové situaci jste před Bukureští vyhlásila útok na medaili. To jste si tak věřila?
Vůbec ne. O medaili jsem mluvila jen kvůli novinářům. Rádi takové věty slyší.

Kdy se dostavila víra? Po úvodním zápase s Litevkou Domikaytitaovou? V závěru jste uhájila těsné vedení 5:3.
(směje se) Dělala jsem to napínavé.

Bála jste se o výsledek?
To bych nemohla zápasit. Vždycky hrozí, že vás někdo položí na lopatky.

A semifinálové vítězství (7:2) nad Lotyškou Grigorjevovou lze označit za váš nejlepší zápas kariéry?
Spíš nejdůležitější. Už jsem podala daleko lepší výkony. Cením si toho, že jsem ho zvládla v klidu a nenechala jí žádné zbytečné body.

Už nejste ta neřízená střela, která může porazit každého, ale taky během minuty s kýmkoli prohrát?
Snad už ne. Do všeho jsem skákala zbytečně po hlavě. Nepřemýšlela jsem.

To je největší posun oproti olympiádě?
Ano, já do všeho vlítla z přemíry snahy. Slyšela jsem, že musím, a nekryla si záda. Pak přišla prohra, stres. Dnes si dávám pozor, aby mě každý zápas bavil. Ten obvyklý tlak už tolik neřeším.

Ve finále na vás čekala mistryně Evropy Čerkasovová z Ukrajiny. Cítila jste respekt?
Chtěla jsem to zkusit. Předtím jsem s ní zápasila v polské lize a prohrála jen 6:8. Měla jsem šance. Nešla jsem si pro žádný výprask.

A ten se ani nekonal. Odpovídala prohra 6:11 reálnému rozložení sil?
Asi ano, špatně jsem jí bránila nohy. Na tom jsem ztratila hodně bodů. Alespoň nám ukázala slabiny. Přesně víme, na čem pracovat.

Mluvíte v množném čísle. Máte na mysli trenéra Milana Hemzu a parťačku Lenku Hockovou?
Ano. Jsem ráda, že jste je zmínil. Každému z nich patří třetina mojí medaile. Jsme dobrý tým, rozumíme si a respektujeme. Trenér je můj mentor a Lenka kamarádka.

Kam by vás měla spolupráce dovést?
Na olympiádu do Tokia.

V září vás čeká mistrovství světa v Nursultanu, kde se bude rozdávat prvních pět letenek ze čtrnácti. Kolik soupeřek přibude?
Japonka, Mongolka… Tak pět opravdu kvalitních.

Naděje jsou veliké…
Snad. Radši nepředbíhejme.

Adéla Hanzlíčková
Narodila se 4. května 1994 v Brně. Zápasit začala v roce 2004. Je členkou klubu TAK Hellas Brno. Od léta 2014 žije v Praze, kde se připravuje pod vedením Milana Hemzy v PSK Olymp. Jako jediná česká zápasnice se zúčastnila olympijských her v Riu. Tam ale nepřešla první kolo. Jejím největším úspěchem je seniorská stříbrná medaile z mistrovství Evropy 2019. Na svém kontě má i tři druhá místa z evropských šampionátů do 24 let a bronz z mistrovství světa stejné věkové kategorie.